Pod slovem dědictví si všichni představíme hmotné statky,
které zdědíme po svých předcích. I zde má mince dvě strany a my dědíme i věci
neviditelné. Všechno, co naši předci nevyřešili, nebo nedokončili, musíme řešit nyní my
sami. S tím nic neuděláme. Můžeme proti tomu bojovat, můžeme se bouřit,
ale tím jen vše protahujeme, anebo dokonce pak dál předáváme našim dětem.
Z vědeckých poznatků je známo, že když se dítě narodí, má již z 99%
popsaný mozek epigenetickými kódy od svých předků. Tedy žádný čistý list
papíru, jak se kdysi tradovalo. Vše je již dané. S těmito kódy dítě neumí
pracovat, tak mu rodiče svým žitím názorně ukazují, jak se chovat, jak jednat a
jak vlastně se zděděnými emocemi pracovat. Tyto kódy od předků máme
v hlavě my všichni. Buďto zůstaneme laxní a dál si je budeme žít svůj
přejatý program, v tom případě budou na nich muset zapracovat naše děti
nebo jejich děti, anebo vezme odpovědnost do svých rukou a začneme s tím
něco dělat. Dětem pak půjdeme příkladem v tom, že život není matematika a
tedy vše se dá změnit.