JÁ VÝROK !

JÁ VÝROK !

Jedna z nejužitečnějších komunikačních dovedností, a to nejen vůči dětem, by měla patřit k základním dovednostem i nás dospělých. A o jakou to komunikační dovednost se vlastně jedná? „JÁ – VÝROK“! 

Tímto tzv. já-výrok, kterým sdělujeme své pocity, proč se tak cítíme, s čím jsme počítali nebo co potřebujeme a očekáváme, čímž přebíráme odpovědnost za své emoce. Naopak v pravém sloupci jsou běžné fráze, jimiž většinou komunikujeme a pravděpodobně někoho naštveme nebo zraníme.

 

      „Já-výrok“ se skládá ze tří částí:

1.     Informace o tom, co právě cítíme.  Používáme zájmena já, mě, mi:

Správně:

• "(Já) mám vztek, když se nedokážeš jasně vyjádřit.“   

• "Nelíbí se mi, když tohle děláš.“  

• "Nechci, abys někam šla sama.“

• "Je mi nepříjemné, když mi dáváš takové otázky.“

• "Rozčiluje mě, že ignoruješ mé přání.“ 

• "Nejsem si jistá, jestli ti dobře rozumím.“

• "Mrzí mě, že spolu více nejsme.“   

• "Už se opravdu zlobím!"  

• "Tohle mě docela zklamalo".                    

         Špatně: 

• "Tys mě naštval!“

• "Vy mě tak rozčilujete!“ 

• "Mám vás plné zuby!“

• "Vůbec vám nerozumím!“ 

• "Teď jste mě rozlobili!"

• "Že se nestydíš!"

1.   Informace zaměřené na důvody našich pocitů, pokud možno popisem situace.

Tato část se snadno pokazí obviňováním a vyčítáním.                                         

 To bývá často spojené se slůvkem „ty“.

Špatně: „Vadí mi, že si tu informaci neřekla dál, jak jsem tě prosil.“                      

Správně: „Vadí mi, že tu informaci ostatní nedostali, neboť to komplikuje situaci.“                                                                                                

Špatně:  „Nelíbí se mi, když používáš tyto výrazy.“                                         

Správně:  „Vadí mi takové výrazy.“                                                                          
Správně:  „Mrzí mě, že jste nedodrželi dohodu.“                                                          

 Pro lepší přijetí, lze použít věty, které lépe zapůsobí.                                    

 např:  

Správně: „Dodržování dohod je pro mne důležité. Vadí mi jejich nedodržení.“

2.   Je-li to vhodné, můžeme sdělit svá očekávání, jak by se situace měla řešit, nebo jak by mělo vypadat přijatelné chování:

  Správně:

„Očekávám, že tato slova nebudeš používat, ať už jsem u toho nebo ne.“

„Chtěla bych, abys mi řekl hned, že si něco zapomněl, a nečekal, až na to

   přijdu sama.“  

„Očekávám od tebe omluvu.“

Jak učit děti používat poučku „já – výroky“?

Jsou v podstatě dvě základní cesty, jak s nimi naložit. První je využít situace, když jsme svědky konfliktu mezi dětmi (nebo děti na sebe žalují). Nabídněme jim, aby řekly o svých pocitech útočníkovi.

Příklad Správně:

„Nelíbí se mi, když mi někdo takhle říká.“

„Nechci, aby mi někdo bral bez dovolení moje fixy.“

„To pošťuchování mi vadí.“

 Pozor na pokyny a rady typu:

Příklad Špatně:

„Běž a řekni Jirkovi, jak se teď cítíš.“

Namísto pokynů poskytneme informaci:

Příklad Správně:

„Možná by bylo dobré, kdyby Marek věděl, jak ti je.“

Někdy útočník reaguje negativně nebo posměšně („a mně to nevadí, že ti je to líto“), často i z důvodu, že neví, co má na to říct. V této situaci by mělo  dítě  „já – výrok“ zopakovat a s veškerou důstojností odejít.  („Ale mně to stejně vadí. Já to nechci.“) Tím se zabrání, aby situace nebyla vnímána jako nátlak a boj „kdo z koho“. Totéž platí pro použití „já-výroku“ u dospělých vůči dětem nebo mezi dospělými. 

Druhou cestou jsou drobné dramatizace, nebo scénky. Věci velmi napomůže, když  je předtím (např.ve třídě) debata o tom, co tak děti cítí, když jim někdo nadává (nikoliv “co ty cítíš“, ale obecně, co všechny děti pociťují). Pokud ovládáte metodu komunitního kruhu, může to být téma pro něj, pokud ho s dětmi neděláte, je možná jen volná debata na toto téma. Další otázkou pak bude: „A co tak můžeme dělat?“

Někdy některé děti už spontánně samy řeknou, že lze vyjádřit svou nelibost, pokud ne, je to chvíle na nabídku komunikační dovednosti „já-výroku“ od učitelky. Na ni by měl navazovat nácvik formou drobných scének. Děti mohou sepsat různé situace typických dětských konfliktů a přehrát je pak s použitím „já-výroků“.  Scénky by měly být kraťoučké. Děti by je měly nacvičovat nejlépe v trojici – 2 aktéři + 1 pozorovatel, který nakonec zhodnotí celou situaci - nestranně.  Děti mohou porovnávat neefektivní postupy s „já-výrokem“, uvědomovat si, jaký je rozdíl v prožívání. Tento způsob a praktický trénink komunikačních dovedností, vycházející ze znalostí a technik (Neuro Lingvistického Programování) NLP technik.

„Já-výrokem“ to ale nekončí

         Doporučuji trénovat s dětmi nejen „já-výroky“, ale TRIO jako celek.

Já-výrok / omluva / přijetí omluvy

U omluvy by měla nejdříve předcházet debata. Kdy a proč se lidé omlouvají, jak se při tom cítí, co to vlastně znamená omluva, jak se liší od doprošování?

Někdy v mateřských školách, někdy i v rodinách, se dbá, aby se děti omluvily, i když ony samy to tak necítí. Děti sice nátlaku autority většinou vyhoví, ale může to vést k tomu, že dítě se pak omlouvá „jak na běžícím páse“, aniž by pochopilo, že omluva je současně závazek, že se budu snažit, aby se to příště nestalo. Omluva je někdy také jedinou možností, co můžeme udělat. Opět byste se měli pokusit zařadit nějaké scénky s formulací omluv, ale také s formulací přijetí omluvy.

Příklad:

·        „Tak jo, dobrý.“

·        „V pořádku.“

 I tato část je důležitá, protože jestli někdo na upřímnou omluvu reaguje,  může to u dětí vést k názoru, že omlouvat se je zbytečné.

Příklad:

·        „A co z toho mám, že se mi omlouváš?“

         Jestliže učitelé budou své žáky učit sociálním a komunikačním dovednostem, nejen svým vzorem, ale záměrně a systematicky, včetně jejich nácviku a zpevňování, můžeme očekávat několik pozitivních důsledků: zmenší se agresivita mezi dětmi a posílí se dobré vztahy ve třídě, což je příspěvek vytváření bezpečného klimatu ve třídě. Bezpečné klima je první a nejzákladnější podmínkou kvalitního učení. To jsou zisky na straně dětí. A na straně učitelů? Rovněž nic zanedbatelného: méně rozčilování, ušetřený čas za řešení konfliktů, snazší výuka, lepší výsledky, větší radost a spokojenost z práce.

Učitelé ani vychovatelky ve školkách ovšem nejsou všemohoucí, proto se s tímto tématem zde seznamujete i vy, zodpovědní rodičové svých ratolestí, abyste mohli tyto techniky trénovat a zkoušet i doma. Díky dobré průpravě, budou děti daleko lépe připraveny na krizové situace, které budou schopny následně i sami řešit.

Toto téma bylo použito z absolvovaných kurzů: 
"Respektovat a být respektován" - Spol. pro mozkově kompatibilní vzdělávání Praha
"Intenzivní výcvik NLP koučování" - Centrum systematiky a NLP s.r.o. Praha

Na závěr uvedu jeden kouzelný příklad z dětského hřiště.

Na dětském hřišti jsou dvě maminky, které spolu volně komunikují, a každá z nich má s sebou svoji ratolest. Jedna má chlapečka ve věku cca 2,5 roku, druhá holčičku cca tří letou.

Chlapeček si hraje na písku s bábovkami a snaží se postavit několik báboviček z písku. Neboť jsou bábovičky barevně velmi pestré a velké, holčička tlačíc kočárek s panenkou v blízkosti pískoviště, po nich pokukuje. Při opravdu dobré pozornosti si člověk může všimnout, jak holčička intenzivně přemýšlí, jak se báboviček zmocnit. A najednou si všimnete, jak se jí rozzáří oči, vykouzlí nenápadný úsměv na tváři a jede s kočárkem přímo na pískoviště k chlapečkovi. Co se stane pak? Jak byste zareagovali vy?

Situace č.1)

Maminka holčičky si jí všimne a ihned k ní běží, aby předešla nepříjemnostem, které by mohli vzniknout a snaží se dívenku odvést mimo pískoviště. Její mysl se ihned aktivuje a představuje si ty nejhorší scénáře. Od tahání, strkání, hádání až po bitku o barevné bábovičky. Holčička ihned reaguje, začíná se vztekat a plakat.

Situace č.2)

Maminka chlapečka si všimne holčičky své přítelkyně a běží ke svému synovi, aby mu rychle domluvila, že pokud bude chtít holčička půjčit bábovičky, MUSÍ se umět rozdělit. Ihned nastupuje moralizační přístup v její hlavě, jak by to vypadalo, kdyby jí nechtěl nic půjčit, protože to přeci dělají jen lakomé děti.

Situace č.3)

Obě maminky s úžasem pozorují svoje děti, co se bude dít. Holčička přijde k chlapečkovi, chytne ho za ruku, kterou mu položí na držadlo kočárku a druhou ho pohladí po vláskách. Chlapec automaticky uchopí držadlo kočárku i druhou rukou a jde se projet po hřišti s kočárkem. Holčička spokojeně s úsměvem na rtu usedá na jeho místo a jde si hrát s jeho barevnými bábovičkami.

Co myslíte vy? Jaká z výše uvedených variant na hřišti skutečně proběhla? Přemýšlejte chvilku, jak byste reagovaly v dané situaci vy? Co byste dělaly vy? …………..

Pokuste si na chvíli zavřít oči a danou situaci si představit před sebou jako film, ve kterém hrajete hlavní roli. Už to máte? Vidíte se tam? Tak si zkuste sami odpovědět. JAK BYCH REAGOVALA V DANÉ SITUACI JÁ?

Ať už budete reagovat jakkoliv, tak vaše reakce jsou naprosto přirozené, protože všichni jsme nějak ovlivněni zas výchovou našich rodičů. A to jak jednali naši rodiče s námi, tak automaticky delegujeme stejné programy i na své děti. Nikdo nás neučil, jak v takových situacích správně jednat. Nebo ano? 

Nebudu vás tedy déle napínat a prozradím vám, že díky znalostem, kterými obě maminky oplývaly, využily situaci za „C“. Navíc malá holčička byla od maminky tak skvěle připravena do života, že už ve třech letech dokázala přemýšlet jako diplomat. Jak to dokázala, vám prozradím v některém z tématických videí, které s kolegy připravuji.

Vám prozatím přeji hodně štěstí na cestě poznání s vašimi dětmi a těším se s vámi opět brzy na viděnou.

Pište určitě svoje zážitky, příběhy i životní zkušenosti do komentářů, nebo na email: radovan@jak-na-deti.cz

S láskou a úctou váš trenér Radovan    

ROZVOJ KREATIVITY A TVOŘIVOSTI

ROZVOJ  KREATIVITY  A  TVOŘIVOSTI

        Kreativita, nebo chceme-li rozvoj představivosti a tvořivosti, jsou dovednosti, které jsou zakořeněné hluboko v každém z nás. Jde jen o to, rozvíjet je správnou formou. Někteří mají tento dar od přírody a díky svému skvělému pozorovacímu talentu a představivosti dokážou vykouzlit úplné skvosty snad ze všeho. Ostatní, kteří tímto darem neoplývají, potřebují jen vnímat a pozorovat. Pokud pak dostanou jasně daný recept, který je stejně potřebný jako například na pečení dortu, kdy potřebujeme znát přesné složení surovin, jejich množství, způsob zpracování, dobu pečení apod., tak podobnými recepty/návody je možné s dětmi vytvářet vše, na co se lidská mysl právě dokáže zaměřit. Je ovšem nutné dodržovat určité zásady. 

I.	Nic není nemožné, pokud to dopředu nevzdám
II.	Nebát se experimentovat
III.	Znát přesné složení
IV.	Znát postup
V.	Vidět svůj výsledek tvoření ještě dříve, než bude hotov
VI.	Trpělivost
VII.	Precisnost
VIII.	Věřit, že to dokážu
IX.	Udělat pro zdárný výsledek maximum
X.	Dílo vždy dokončit

Na základě požití všech těchto 10 zásad pak dokáže každý tvořit cokoliv z čehokoliv. Materiálů, které svět pro tvoření nabízí je nespočet, stejně jako variant, postupů, technik a samozřejmě i výsledků. Pokud se bavíme o tvorbě a tvoření hlavně s dětmi, je nutné je v prvé řadě správně vést a inspirovat. Mnoho rodičů se ovšem obává např. o bezpečí dítěte v případě, že má použít, jehlu, nůžky, nůž, sklo, nebo cokoliv jiného. Jiní mají třeba hrůzu z použití horké plotny, zapálené svíčky, tavicí pistole apod. Tyto obavy ale rázem zmizí, pokud děti dokážete předem na veškeré nebezpečí, které na ně číhá vhodně upozornit a tvořit vše společně. Podle vyspělosti a věku dítěte pak už sami dokážete podvědomě určit, s kterým předmětem už může začít pracovat sám a s kterým mu musíte ještě pomoci.

JEHLA:

Při používání jehly je vhodné v začátcích vždy postupovat na základě příkladu. Ukážete dítěti, jak jehlu uchopit, jak do otvoru navléci nit, jak ji držet a nakonec šít. V případě, že dojde při práci díky nepozornosti k píchnutí se o jehlu, uklidněte pouze dítě, se slovy: „ Je to podobné, jako kdyby nás píchla včelka. Nic to není. Pojď, opláchneme to pod vodou a za chvilku ani nebudeš vědět, že si se píchl/a“. Hlavně hned dítě nelitujte, nefoukejte bebí a neběhejte hned pro náplast! Chybami se člověk učí již od narození a je to přirozená škola života.

NŮŽKY:

Pokud budete pracovat s nůžkami, kupujte zásadně určené pro leváky nebo praváky s kulatými konci. Pro začátky je vhodné dětem ukazovat, co vše lze s nůžkami tvořit. Příklad: Přeložte několikrát čtvercový papír a vystříhejte do něj několik různých otvorů. Poté papír rozložte a ukažte dítěti, co jste vytvořili. Pak ho nechte pracovat podle vzoru a předlohy samostatně.

NŮŽ:

Pokud budete pracovat s nožem, kupujte výsuvné lámací nože menších velikostí a nejprve učte dítě řezat papír podle pravítka na pevné podložce nebo prkénku. V začátcích můžete vést jeho ruku, než si osvojí techniku. Až techniku zvládne, můžete vyzkoušet řezat různě silné látky a jiné materiály, aby se s nimi dítě sžilo.

SKLO:

Pokud chcete pracovat se sklem, na které třeba připravujete společné výtvory pomocí barev na sklo, sádry, popř. jiné hmoty, kupujte sklo zásadně se silnějším pláštěm. Viz. třeba sklenice na zavařování, nebo od přesnídávek jsou pro tuto práci ideální. Sklo odkládejte vždy do středu stolu, aby v případě nepozornosti, nedošlo k nechtěnnému rozbití a následně k úrazu.

AKTIVITY NA SPORÁKU:

U aktivit, kdy je nutné použít sporák, např. při vaření moduritu, nebo přípravě jakéhokoliv pokrmu pracujte vždy společně. Nikdy neodcházejte od plotny bez dítěte, i kdybyste měli položený telefon třeba jen dva metry od něj! Stejně tak, pokud vám doma někdo zazvoní na zvonek a vy chcete pouze otevřít, nebo odzvonit. Dítě si vždy vezměte s sebou!!! I jediná vteřina nepozornosti může znamenat velké problémy! Proto tyto  zásady nikdy nepodceňujte a neporušujte!

SVÍČKA:

Je z další zajímavých materiálů, s kterými je dítě nutné průběžně seznamovat. Svíčka nám dodává teplo, světlo a rozehřátým voskem se dá velmi dobře tvořit. Je nutné ale dodržovat určité zásady bezpečnosti. Pokud bude například dětská zvědavost více než neoblomná, můžete klidně část rozehřátého vosku vylít na papír, který pak přeložíte a vytvoříte tak nějaký zrcadlový reliéf. Nechte dítě, ať se reliéfu dotkne. Pouze dotykem zjistí, že i když vosk díky otištění ztratil svoji nejvyšší tavicí teplotu, přesto dítě ucítí, že hřeje. Tím si nejlépe zapamatuje, že vosk je po rozehřátí horký. Na zhasínání svíček používejte zakoupené zhasínací zvonky. Při sfoukávání svíček totiž hrozí rozstříknutí roztaveného vosku po okolí. Proto to neukazujte ani dětem. Zhasínání nasliněnými prsty ukazujte dětem až v období, kdy nastoupí do školy, ne dříve!

TAVICÍ PISTOLE:

S tavicí pistolí děti seznamujte postupně na základě společných aktivit, aby se seznámilo v prvé řadě s její funkčností. Seznamte ho s horkou tavicí hmotou, která funguje na jiné bázi, než tuhé lepidlo, či bílá lepicí pasta. Ukažte mu rozdíly mezi jednotlivými komponenty, které budete při tvoření používat. Dítě se s nimi velmi rychle sblíží a díky svému skvělému pozorovacímu talentu dokáže po pár ukázkách tyto schopnosti rychle využívat. 

Citáty o kreativitě a tvořivosti člověka:

Neznámý:  Lepší blázen s nápady, nežli blbec bez fantazie... !

Oscar Wilde:  Zásadovost je posledním útočištěm lidí bez představivosti.

Joye Reiman:  Odchýlit se od norem znamená, že na to musíte mít. Než začnete být tvořivý, musíte být odvážní. Tvořivost je osud, ale odvaha je cestou.

Albert Einstein:  Představivost je důležitější než vědomosti.

Lester Thurow:  Společnost, která si ze všeho nejvíc váží pořádku, nebude tvůrčí. Bez správné míry pořádku se tvořivost začne ztrácet jako v nějaké černé díře.

Pablo Picasso:  Vše, co si dokážete představit je skutečné.

Jonas Ridderstrale:  Na dně hlavního proudu řeky nacházíme pouze průměrnost.

Paul Allaire:  Abyste mohli dělat věci jinak, musíte je jinak i vidět.

Napoleon Bonaparte:  Představivost vládne světu.

Linus Pauling:  Nejlepší cesta jak mít dobrý nápad, je mít hodně nápadů.

 Na závěr vás chci jen ujistit, že na nic na světě není nemožné, pokud to dopředu nevzdáme. Vy už nemusíte být na vše sami   a ke všemu se společně postupem času dostaneme. Povedu vás krok za krokem tak, že vy i vaše děti tyto aktivity začnou nejen zbožňovat, ale začnou je i sami vyhledávat. Pak už nebudete muset neustále dokola řešit, proč moje dítě pořád sedí u počítače a je jak zhypnotizované z nějaké počítačové hry, nebo když tráví několik hodin denně u televize a ani vás nevnímá.  Až bude vše  připraveno na odstartování, ukážu vám svět, který si všichni zamilujete. Svět plný barev, představivosti, kreativity a nápadů. Buďte trpěliví a sdílejte prosím tyto články mezi všechny své známé, ať můžeme společně udělat svět mnohem, mnohem zábavnější a šťastnější nám všem. Připravuji pro vás koncept, který si nejen zamilujete, ale stane  i vaší součástí života. Nejprve je ale nutné projít společně teorií, abychom se mohli vrhnout do praxe. Berte to ode mě jako bonus, který ode mě zde máte k dispozici úplně Z Dar Ma. (Protože Z tohoto Daru skutečně Máte....co získat.) A čeká vás toho mnohem víc, proto zůstaňte na příjmu, neboť se máte na co těšit.

S láskou a úctou váš trenér Radovan

Čtěte prosím pozorně vše, co se zde dozvíte a pište o všem, co vás zajímá do komentářů nebo na email: radovan@jak-na-deti.cz

Díky za váš zájem i podporu.

ROZDÍLNOST PRIORIT

         Pokud se každý z nás alespoň pokusí zaměřit na rozdíl v prioritách svých a těch dětských, jaký v nich spatřujeme rozdíl? V čem je to jiné? Jaký je v nich rozdíl? Pokud v tom nevidíte nic mimořádného, co by možná stálo za změnu, zkuste si jeden týden zapisovat pravidelně každý den své priority třeba na žlutý papír a dětské priority zas na červený papír. 

Je jasné, že pokud jste v práci, máte úplně jiné starosti, povinnosti a vaše myšlenky jsou soustředěné na úplně něco jiného. Tím se také zaobírat nemusíte. Jde o soustředění na různorodost priorit, kdykoliv s dětmi jste. Např. ráno, než je vypravíte do školky, školy, a pak po zbytek dne, když se vrátíte z práce.

Pro ucelenější představu toho, že naše priority se nemusí týkat pouze nějakých vizí na lepší budoucnost, na zajištění správného chodu domácnosti, na zabezpečení rodiny apod., ale mohou se zakládat na úplně banálních potřebách. A něco podobného mají a prožívají velmi intenzivně děti. Dám vám několik příkladů z běžného života.

Příklad č.1)

Maminka: „Dnes mi dejte všichni pokoj! V práci jsme dnes měli děsný  

                      blázinec, jsem unavená, vynervená a chci si odpočnout!“

Dítě: „Já se ale nudím a těšil se, že si spolu budeme hrát“.

Maminka: „Teď nemám na nějaké hraní náladu ani pomyšlení. Jdi si hrát sám,

                    vem si nějakou knížku, čti si, nebo se prostě nějak zabav sám“.

Dítě: „Vždycky, když chci něco já, tak to nejde a když chceš ty, tam musím“!

Cítíte tu disharmonii, ten jednostranný pohled na priority v dané situaci, kdy každý chce a potřebuje něco jiného? Vidíte ten rozdíl v uvažování nás rodičů a dětí? Já jsem přeci autorita a můj výrok je svatý! Vy jste malí, tak budete poslouchat. Tečka.

CORP, neboli spolupráce 

ale spočívá na souhře, na vzájemném porozumění. Někdy může jít i o sebezapření, o nutnosti přemoci se, stejně jako se dokážeme přemoci v práci. I když nás zrovna nebaví, nenaplňuje, nebo dokonce otravuje, vykonáváme ji, neboť za ni máme finanční odměnu. Pokud to neuděláme, nebude ani odměna. Doma nás ale přeci žádná odměna nečeká. Ba právě naopak. Další a další povinnosti. To ovšem za předpokladu, že k tomu tak budeme doma i přistupovat. Pokud budeme žít v představě, že musíme a že to je naše povinnost, budou podle toho vypadat i výsledky a veškeré jednání, které na domácí půdě povedeme, se povedou ve stejném duchu. Je velký rozdíl, dělat něco s radostí a láskou nám vlastní a mezi pocity, že něco musíme a dost často ještě s odporem.

Příklad č.2)

Tatínek: „Nikdo mě teď nerušte a neotravujte, protože potřebuju mít klid na

                svoji práci. Potřebuji to rychle dopsat. Vydavatel na to čeká, a když to        

               neodevzdám včas, nevydají mi mou knížku“.

Dítě: „Tatí, a o čem to vlastně píšeš? Proč to píšeš? Pro koho to píšeš? A proč

           je to černobílý? Mě by se to líbilo barevný“….

Tatínek: „Říkám ti neotravuj, neptej se pořád na blbosti a bež si hrát do svého

                pokoje!“

Dítě: „Ve školce jsme si tatí hráli s paní učitelkou na marťany. Víš jak se to

           hraje? Můžeš si to se mnou na chvilku zahrát? Naučil bych tě to.“

Tatínek: „Znovu ti opakuju! Teď nemám čas! Nezdržuj mě! Až to dopíšu, tak

                pak si spolu zahrajeme třeba na Eskymáky!“

Dítě: „Ty jsi furt samá práce a na mě vůbec nemáš čas! Jdu pryč!“

Co si dítě myslí a v danou chvíli prožívá, jde takříkajíc z našeho pohledu na vedlejší kolej. Kde jsou pak priority dítěte, na kterém nám tolik záleží? Proč se chováme a jednáme, tak jak se chováme, když tím dítě jen trpí? Co se zamyslet nad tím, že by to šlo i jinak? JAK?

Třeba tím, že své priority odložíme na později, upřednostníme ty dětské i za cenu toho, že třeba budeme méně spát a své priority si doděláme později. Dělejme si věci v noci, když už dítě spí a my se můžeme v klidu soustředit na naši práci, na naše priority. Je to mnohem jistější, neboť stejně vás budou při práci pronásledovat myšlenky typu: Kde to dítě je? Co asi dělá? Je ve svém pokoji, nebo odešlo ven a já ani nevím kam? Nedělá něco, co mě přidělá další starosti? Nehraje si s něčím, co by mu mohlo ublížit? Proč je tam najednou tak potichu? apod.

Při promítání takových myšlenek ve své hlavě stejně nic kloudného neuděláte, natož abyste se dokázali intenzivně soustředit na priority, na kterých vám záleží. Na dětech vám ale také záleží, že? Tak změňte úhel pohledu a zkuste se zaměřovat na rovnováhu. Na rovnováhu mezi prioritami dětí a těch vašich. I příroda žije v rovnováze. A tak jako po noci přijde den, tak i po jaru přijde léto. Rozkvetlé stromy začnou plodit a dávat nám tolik očekávané plody. A pokud si uvědomíme, že i děti jsou našimi plody, něčím, co nám dává sílu a radost ze života, tak je nutné se podle tohoto přírodního a neměnného zákona také řídit.

Příklad č.3)

Rodiče: „Chceme mít teď chvilku klidu, tak nás nechte a pěkně si hrajte a

               nezlobte“.

Dvě děti: „Včera jste nám slíbili, že dnes půjdeme ven pouštět draka“.

Rodiče: „Vždyť na to není ani počasí, ani pořádně nefouká vítr. Stejně by drak

              nelítal. Nechte to na jindy, až bude lepší počasí“.

Dvě děti: „To slyšíme pořád. Až jindy, až příště! Pořád jen slibujete a my se

                 nudíme a chceme jít ven!“

Rodiče: „Tak snad jsme něco řekli, ne? Neumíte poslechnout? Ještě chvíli

               otravujte a budete týden bez televize!“

Na základě tohoto příkladu je důležité si uvědomit svoji volbu slov, vyřčené sliby, které je nutné plnit nebrat na lehkou váhu a v neposlední řadě také počítat s možností, že počasí neporučíte. Nechávejte si otevřená zadní vrátka, ať vás pak děti nechytají za slovíčka. Jediná věc, která funguje v těchto přístupech k prioritám, je nastavit si vlastní zrcadlo a úhel pohledu na děti obrátit na sebe. Jaké by to pro nás bylo, pokud by k nám děti zaujaly stejný postoj, jako my k nim? Jak bychom se cítili? Co bychom si o nich mysleli - (potažmo tedy o sobě)? Zrcadlo je jediný funkční nástroj, který když se naučíte správně používat, zbavíte se i špatných návyků, přístupů a jednání se svými nejmenšími – dětmi.

Lidé všeobecně nevěnují určitým věcem a souvislostem ve svém životě patřičnou pozornost, pokud je něco nepřekvapí, nebo je najednou jinak, než chtěli. Pamatujte si, že dostáváme pouze to, co dáváme. Pokud tedy nechcete dostávat v budoucnu stejným dílem, kterým dáváte dnes, změňte svůj přístup. Změňte vědomě své priority. Přeji hodně štěstí vám všem.

S láskou a úctou váš trenér Radovan