RODIČOVSKÁ VÝCHOVA

Vždy, když jsem mezi dětmi, které jsou plné očekávání z nové výzvy ve svém životě, kdy se chtějí naučit lyžovat, mám pocit, jako by dokázaly cokoliv na světě a nic je nemůže od jejich rozhodnutí odradit. Jejich oči září radostí a touhou umět něco nového a každý i sebemenší pokrok si úžasně užívají. Některým dětem to jde pomaleji, jiné zvládají základy lyžařských dovedností již po první hodině výuky, jiné se bojí a mají strach. U každého je to jiné. Proto ani srovnání zde není na místě, neboť nikdo z nás nejme stejní a každému jde něco jiného. Proto mě občas překvapují věty rodičů, kteří řeknou: „Není ten náš kluk nějaký pomalý? Vždyť ostatní děti už to zvládají a ten náš pořád ne?“ Mohu vás ujistit, že je to naprosto normální a jen proto, že zrovna lyžování není silná stránka pro jednoho, pro druhého to může být brnkačka.

Dětský svět mýma očima

Dnes bych se s Vámi rád podělil o některé zkušenosti při svých hodinách výuky v lyžařské školičce, kde externě pro YP vypomáhám. V té se zaměřuji nejen na samotnou výuku, ale i na velmi důležitou vazbu mezi trenérem a dítětem a tím je navázání přátelství. Proto si s každým dítětem na uvítanou podáme ruku, sdělíme si svá jména, ale nikoliv ve stoje, jak jsou dospělé „AUTORITY“ zvyklé, ale pěkně v kleče, abychom si s dětmi viděli vzájemně do očí. 

(Autorka obrázku: Lucinka z Prahy 6 let)

Při vštěpování základních zásad lyžařských dovedností, bezpečné jízdy nejen na svahu, ale i při jízdě na vleku si s dětmi povídám o všem možném. Co je zajímá, co dělají ve svém volnu, jak vnímají své rodiče doma, jak tráví svůj volný čas, a postupně si tak vzájemně vytváříme vztah. Volné chvilky, které trávíme právě při jízdě na vleku, si krátíme zpíváním, vyprávěním vtipů nebo básniček.