Vždy, když jsem mezi dětmi, které jsou plné očekávání z nové
výzvy ve svém životě, kdy se chtějí naučit lyžovat, mám pocit, jako by dokázaly
cokoliv na světě a nic je nemůže od jejich rozhodnutí odradit. Jejich oči září
radostí a touhou umět něco nového a každý i sebemenší pokrok si úžasně užívají.
Některým dětem to jde pomaleji, jiné zvládají základy lyžařských dovedností již
po první hodině výuky, jiné se bojí a mají strach. U každého je to jiné. Proto ani srovnání zde není na místě, neboť nikdo z nás nejme
stejní a každému jde něco jiného. Proto
mě občas překvapují věty rodičů, kteří řeknou: „Není ten náš kluk nějaký pomalý? Vždyť ostatní děti už to zvládají a
ten náš pořád ne?“ Mohu vás ujistit, že je to naprosto normální a jen
proto, že zrovna lyžování není silná stránka pro jednoho, pro druhého to může
být brnkačka.
středa 25. února 2015
pondělí 2. února 2015
Dětský svět mýma očima
Dnes bych se s Vámi rád podělil o některé zkušenosti při
svých hodinách výuky v lyžařské školičce, kde externě pro YP vypomáhám. V té se zaměřuji nejen na
samotnou výuku, ale i na velmi důležitou vazbu mezi trenérem a dítětem a tím je
navázání přátelství. Proto si s každým dítětem na uvítanou podáme ruku,
sdělíme si svá jména, ale nikoliv ve stoje, jak jsou dospělé „AUTORITY“ zvyklé,
ale pěkně v kleče, abychom si s dětmi viděli vzájemně do očí.
(Autorka obrázku: Lucinka z Prahy 6 let)
Při
vštěpování základních zásad lyžařských dovedností, bezpečné jízdy nejen na
svahu, ale i při jízdě na vleku si s dětmi povídám o všem možném. Co je
zajímá, co dělají ve svém volnu, jak vnímají své rodiče doma, jak tráví svůj volný čas, a postupně
si tak vzájemně vytváříme vztah. Volné chvilky, které trávíme právě při jízdě
na vleku, si krátíme zpíváním, vyprávěním vtipů nebo básniček.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)