středa 25. února 2015

RODIČOVSKÁ VÝCHOVA




Vždy, když jsem mezi dětmi, které jsou plné očekávání z nové výzvy ve svém životě, kdy se chtějí naučit lyžovat, mám pocit, jako by dokázaly cokoliv na světě a nic je nemůže od jejich rozhodnutí odradit. Jejich oči září radostí a touhou umět něco nového a každý i sebemenší pokrok si úžasně užívají. Některým dětem to jde pomaleji, jiné zvládají základy lyžařských dovedností již po první hodině výuky, jiné se bojí a mají strach. U každého je to jiné. Proto ani srovnání zde není na místě, neboť nikdo z nás nejme stejní a každému jde něco jiného. Proto mě občas překvapují věty rodičů, kteří řeknou: „Není ten náš kluk nějaký pomalý? Vždyť ostatní děti už to zvládají a ten náš pořád ne?“ Mohu vás ujistit, že je to naprosto normální a jen proto, že zrovna lyžování není silná stránka pro jednoho, pro druhého to může být brnkačka.

Jsme neustále vedeni něco srovnávat, škatulkovat, očekávat neustále skvělé výsledky a rychlý vývoj všeho. Je to ovšem dáno jen uspěchanou dobou moderního světa, který vše urychlil. Systém, kterému se tak rádi podřizujeme, to tak nastavil a my to jen slepě přijímáme. To ovšem nepomáhá a ani neslouží nejen nám, ale ani našim dětem. Je to podobné, jako bychom chtěli ráno zasadit semínko z jablka, které zalijeme, v poledne už chtěli vidět vzrostlý strom a večer už s košíkem v ruce chtěli sbírat plody. Tak přesně něco podobného někteří rodiče očekávají od svých dětí. Jenže vše v našem životě má svůj čas i vývoj a nic nelze uspěchat.
Kdykoliv s dětmi trénuji lyžařské dovednosti, si povídáme, zpíváme si, vyprávíme si o všem možném a občas se dozvídám hotové perličky. Jako např. od jedné malé lyžařky jménem Terezka, která mi vždy při cestě na jezdícím pásu povídala o tom, jak úžasné rodiče má, jak jsou na sebe milí a jak moc je má ráda. Dokonce se mi i svěřila s tím, že jí vypadly dva přední zoubky a dodala: „Víš Ráďo, já si ty vypadlé zoubky dám vždy večer pod polštář a ráno když se vzbudím, tak tam místo nich najdu malého koníka. A víš kdo se o ty zoubky stará? Zoubková víla, která vždy přijde, když já spinkám, zoubky odnese a místo nich mi tam dá dárek“.

To je něco tak úžasného, co se jinde na žádném jiném pracovišti prostě nemáte šanci dozvědět. Já prostě tuto pozitivní energii, která z dětí jen sálá, miluji. O to více mě pak bolí u srdce, když vidím, jak přijdou na kopec učit své dítě rodiče, které nemají nejmenší ponětí o tom, jak dítě na tak náročný úkol připravit, natož pak správně vést a motivovat. Kdy dítě ještě nikdy na lyžičkách nestálo a oni jej začnou atakovat slovy: „Postav se rovně! No podívej se na to, jak tě ty lyže ujíždějí! Stůj a nikam nejezdi! Pane bože, nedokážeš dát ty špičky k sobě, paty od sebe a zůstat stát?“…. Moc rád bych poprosil všechny rodiče, kteří se rozhodnou naučit své dítě lyžovat, ať jej raději svěřují do péče profesionálům, kteří dokážou děti skvěle motivovat a dovést v nejkratší možné míře k základním dovednostem v této sportovní disciplíně. Věřte tomu, že i my instruktoři neučíme své děti, přestože bychom mohli, ale raději je svěřujeme do péče svých kolegů. K čemu je tento přístup dobrý? Každé malé dítě ví, co si může a nemůže u svých rodičů dovolit. Takže pokud ví, že může žádat o pitíčko, papání, čůrání, ňaminku, popř. úlevy, že bolí nožičky, už je to nebaví apod. (a to několikrát během jedné hodiny), moc se toho nenaučí. Mnoho maminek automaticky na takové povely blesku rychle reagují a ihned spěchají na pomoc a děti tohoto servisu velice rádi využívají. Jde to ale i jinak a přesto dítě netrpí a zvládne mnohem více. Ani já jsem své dvě děti neučil lyžovat a svěřil je do péče své kolegyni a do týdne uměly samy sjet i velkou sjezdovku. Vysvětlil jsem jim, že budou v těch nejlepších rukách a zvládnou vše mnohem rychleji, než se mnou. Neboť i u mě by jistě měli určité úlevy, jako u každého rodiče jakékoliv dítě. 

Občas jsme svědkem i takových přístupů rodiči ve výuce na lyžích, že mi až mrazí. Jeden tatínek, který si zřejmě díky svému egu chtěl dokázat, že svoji dceru též naučí lyžovat, vyjel s ní na velkou sjezdovku a pustil z kopce. Asi čtyřletá dívenka neuměla ani zatočit, natož zastavit. Když už byla rozjetá ve třetině kopce a hrozilo velké nebezpečí, rozjel se směrem k ní. V tom jí ale dojel její tatínek právě v momentě, kdy dívenka upadla a vypnula jí při pádu lyže. Taťka celý v šoku, co se mohlo stát, dívenku vyzvedl do vzduchu, zatřepal s ní, pak jí prudce položil zpět na zem a dal facku. Slovní komentář zde nebudu raději ani prezentovat. Když k nim dojel, slušně se zeptal tatínka, zda je vše v pořádku a zda mohu nějak pomoci. Přitom jsem ho upozornil, že vše viděl a zřejmě jsem nebyl sám. Navrhl jsem mu, že jestli si potřebuje zalyžovat a díky dceři nemůže, stačí si objednat nějakého volného lyžařského instruktora a nemusí se s dcerou trápit. Ulehčí tak trápení sobě i svojí dcerušce, která si takový přístup jednání jistě nezaslouží. V tom se mi otec omlouval, že se nechal unést, ale že minulý rok jezdila obloučky normálně a najednou jako by nic neuměla a že to nečekal. Usmál jsem se na něho a jen stroze odpověděl: „Mě se omlouvat nemusíte, pane. To svojí dceři dlužíte omluvu“. Pak se zeptal malé holčičky, zda ji mohu nějak pomoci a když odpověděla, že je to už dobrý, že to s taťkou zvládnou, věděl jsem, že už si příště dá tatínek pozor na své nezvládnuté emoce. Proto znovu apeluji na rodiče! Prosím, moc vás prosím, pokud milujete svoje děti, nesnažte se jim jejich snažení zošklivit vaším přístupem, jen proto, že nenaplňují hned vaše očekávání. I ty malé děti to dělají s láskou pro vás, protože vám chtějí udělat radost. I oni čekají na slova uznání a chvály. Hltají vás každičkým svým pohledem, zda je pozorujete, zda vidíte, jak jsou úžasní a jak moc se snaží. 

Pokud tomu nevěříte, zkuste se občas vžít do role vašeho dítěte a chvilku přemýšlejte, jak by vás něco bavilo, pokud by vás někdo neustále slovně napadal, jak neschopní jste. Jde totiž v tomto směru o velmi nebezpečný program, který od malinka nevědomě ukládáte dětem do jejich hlaviček, a ty pak mají stejné problémy, jako dnes máte vy, neboť jste též nepoznali nic jiného, než výčitky a ponižování, a vaše sebe hodnota je dnes na nultém bodě.   Nebo to máte naopak a od malinka jste prožívali jen porozumění a lásku a tak ji dokážete dávat svým dětem dnes také? Dokážete je povzbuzovat, říkat jim, jak úžasní jsou a že v ně věříte, že to dokážou? Je to jen na vás, jaký program vašim dětem nastavíte a do jakého zrcadla se oni budou dívat skrze vás.
S láskou a úctou Vám všem přeje hodně štěstí Váš osobní trenér Radovan
Okomentovat