MILUJ SVŮJ ŽIVOT - Plzeň - 08.07.2017

UČENÍ MUČENÍ?

UČENÍ ? Přidejme dopředu „M“ a co vám vyjde?

Pokud si pak s celým slovem ještě trošku pohrajeme, můžeme ho rozdělit na MUČ- EN-Í. A teď přijde ta zábava! Co by se s dětmi ve školách dít nemělo? Obrátíme „EN“ a máme „NE“, k „MUČ“ přidáme „Í“ a máme  MUČÍ. Máme tedy další slovo, které nám říká: „Děti se ve škole „NEMUČÍ“! A jedeme dál. Přeházejme teď písmenka tak, aby nám dali nějaký smysl, a vyjde nám docela zajímavá věta, kterou lze složit pouze při určitém druhu poznání. Zapomeňme teď na jasně danou interpunkci! Jak bych to nazval já? 

Třeba takto:

PRINCIPY TVOŘIVOSTI

PRINCIPY TVOŘIVOSTI

V prvé řadě se podíváme na principy tvořivosti poněkud z teoretického pohledu i to, jak a co nás ovlivňuje a proč, a nakonec si ukážeme několik příkladů ze života. Tvořivost neboli také kreativita je aktivita, která přináší dosud neznámé a společensky hodnotné výtvory. Tvůrčí proces není determinovaný, proto člověk předem ani nezná přesné prostupy. Proto také mnohdy obsahuje prvky nejistoty a strachu.

    tvořivost nižšího stupně – vytváření nových spojení, kombinací prvků, které již existují, rozkládání zásad, pojmů, které jsou již vytvořené, aplikace v nových oblastech atd.

    tvořivost vyššího stupně – vytváření nových, cenných prvků, které jsou základem vnitřní tvořivosti (teorie relativity)

Psychologické zkoumání tvůrčího myšlení je psychologická analýza osobnosti tvůrce a její postavení v tvůrčím procesu. Tvořivá činnost se tradičně dělí na uměleckou a vědecko-technickou. Je chápána jako schopnost tvořit, jako přístup k řešení problémů. Je dána stupnice podle hloubky a rozsahu tvůrčí potence:

    expresivní kreativita – nejjednodušší, u dětí

    produktivní kreativita – řemeslná tvořivost

    invenční kreativita – originální nápad v technických projektech, hudbě

    inovační kreativita – nové postupy ve vědě, technice i umění

    emergetivní kreativita – zcela nové ideje, objevy na nejvyšší vědecké a umělecké úrovni

  Kreativita závisí na schopnostech, které nazýváme divergentní myšlení. Jde v něm hlavně o plynulost, pružnost a originalitu myšlení. Neomezuje se na zafixované a tradiční stereotypy, kde dochází k různým řešením téhož úkolu. Kdežto konvergentní myšlení je spojeno s tradičním procesem učení – osvojení si nových poznatků shromážděných předchozími generacemi. A to jsou ty naše naučené programy, které jsme převzali z předchozí výchovy.

Základní schopnosti podmiňující tvořivost

problémová senzitivita – schopnost poznávat problémy a akceptovat netradiční přístupy k jejich řešení

    flexibilita – schopnost pružně měnit způsoby a východiska myšlení

    fluence – schopnost vytvářet větší množství hypotéz, idejí, myšlenek a koncepcí

    originalita – schopnost formulovat novou, netradiční myšlenku, řešení či rozhodnutí

    elaborace – schopnost vypracovat detaily plánu, uplatňovat proporce a vyváženost

    redefinice – schopnost měnit strukturu dat a uplatnit i extrémní řešení, výjimečné

  Existují i neintelektové faktory tvořivosti (fantazie, citlivost, nekonformita aj.) Ty velmi pozitivně přispívají k vyšší kreativitě a tvořivosti jako takové. Lidé s tvořivými schopnostmi se odpoutávají od stereotypů, preferují riziko a nejistotu v zájmu nových poznatků a zkušeností. Moderní psychologické teorie zahrnují tvořivost do definice inteligence. A protože každé dítě dokáže být tvořivé, postupně se dostaneme i k tomu, jakým způsobem děti motivovat k tak důležité a zásadní činnosti pro jejich přirozený vývoj a schopnosti.

Uvedu malý příklad ze života nás dospělých se zaměřením na obchod. 

Představte si, že jste šéfy velké firmy a potřebujete do svého týmu vybrat schopné lidi. Připravíte tedy konkurz i zadání, které mají uchazeči o místo zpracovat. Zadání bude zaměřené řekněme na motivování zaměstnanců jiným způsobem, než hodinovou sazbou. A 95% lidí na konkurzu vám do dotazníku napíší, že to lze zařídit prémiemi a osobním ohodnocením. Zbylých 5% ovšem přidá ještě procenta ze zisku firmy, rodinnou dovolenou pro nejlepší 3 zaměstnance firmy apod. 

Co bude vaším největším ukazatelem při výběru? To, že vám 95% lidí navrhuje to, co už sami víte, nebo zbylých 5%, kteří vám sice nabízejí návrh, který vás bude stát další peníze, ale zároveň se vám zvedne produktivita a zisk firmy? Dáte přednost spolupráci ve firmě všem zúčastněným, protože budou hmotně zainteresovaní do společného podniku jako jedna rodina a pokud se zvýší příjmy vám, tak jim také? Protože si moc dobře uvědomíte, že bez jejich přičinění byste to nezvládli? Dáte přednost člověku, který s vámi se vším bude souhlasit, i když bude přesvědčen, že některé vaše návrhy nejsou zrovna správné? Nebo spíše člověku, který vám bude oponovat, nesplní každý váš příkaz a spíše vám navrhne jiné alternativnější řešení? Zkuste o tom chvilku přemýšlet a převeďte si si to na malé děti, až budete znát odpověď.

Uvedu další příklad ze života, tentokrát ve vztahu nás dospělých k dětem.

Máte raději hodné děti, nebo zlobivé děti? To je otázka co? Tak si to převeďte do dospělosti vašich dětí v předchozím příkladu. Pokud vám tedy všechno dítě odkývá, neprotestuje a vy o něm pomalu ani nevíte, tak jak se uchytí v životě, pokud nebudete podporovat jeho vlastní názor? Všechno odkývá, odsouhlasí a co se stane. Až bude dospělé, jeho šéf dá přednost kreativnějšímu, protože hýří nápady a ne se vším hned souhlasí. Už chápete tu neskutečnou spojitost výchovy v dětství, dospívání a připravování na život v dospělosti? Pokud tedy doma neustále bojujete se „zlobivými“ dětmi, tak těchto bojů zanechte a raději je začněte podporovat v jejich vlastních názorech, i když s nimi nebude vždy ztotožněny. Dítě s vámi nemusí vždy souhlasit, stejně jako vy nemusíte souhlasit se vším, co chce, nebo co udělá. Pokud k sobě ale začnete přistupovat v přátelském duchu s porozuměním, můžete se společně mnohému naučit. 

Přeji vám všem hodně štěstí na cestě poznání a budu moc rád, pokud tento ojedinělý projekt „JAK NA DĚTI“ budete všude podporovat a šířit, protože si to zasloužíte všichni včetně vašich dětí. Co to je? Vědět i to, co nás nikdy nikdo neučil. Jedině tak se totiž dostanete společně mnohem, mnohem dál. Pište do komentářů podporujte FB stránky a pište i na email: radovan@jak-na-deti.cz

S láskou a úctou váš trenér Radovan

JÁ VÝROK !

JÁ VÝROK !

Jedna z nejužitečnějších komunikačních dovedností, a to nejen vůči dětem, by měla patřit k základním dovednostem i nás dospělých. A o jakou to komunikační dovednost se vlastně jedná? „JÁ – VÝROK“! 

Tímto tzv. já-výrok, kterým sdělujeme své pocity, proč se tak cítíme, s čím jsme počítali nebo co potřebujeme a očekáváme, čímž přebíráme odpovědnost za své emoce. Naopak v pravém sloupci jsou běžné fráze, jimiž většinou komunikujeme a pravděpodobně někoho naštveme nebo zraníme.

 

      „Já-výrok“ se skládá ze tří částí:

1.     Informace o tom, co právě cítíme.  Používáme zájmena já, mě, mi:

Správně:

• "(Já) mám vztek, když se nedokážeš jasně vyjádřit.“   

• "Nelíbí se mi, když tohle děláš.“  

• "Nechci, abys někam šla sama.“

• "Je mi nepříjemné, když mi dáváš takové otázky.“

• "Rozčiluje mě, že ignoruješ mé přání.“ 

• "Nejsem si jistá, jestli ti dobře rozumím.“

• "Mrzí mě, že spolu více nejsme.“   

• "Už se opravdu zlobím!"  

• "Tohle mě docela zklamalo".                    

         Špatně: 

• "Tys mě naštval!“

• "Vy mě tak rozčilujete!“ 

• "Mám vás plné zuby!“

• "Vůbec vám nerozumím!“ 

• "Teď jste mě rozlobili!"

• "Že se nestydíš!"

1.   Informace zaměřené na důvody našich pocitů, pokud možno popisem situace.

Tato část se snadno pokazí obviňováním a vyčítáním.                                         

 To bývá často spojené se slůvkem „ty“.

Špatně: „Vadí mi, že si tu informaci neřekla dál, jak jsem tě prosil.“                      

Správně: „Vadí mi, že tu informaci ostatní nedostali, neboť to komplikuje situaci.“                                                                                                

Špatně:  „Nelíbí se mi, když používáš tyto výrazy.“                                         

Správně:  „Vadí mi takové výrazy.“                                                                          
Správně:  „Mrzí mě, že jste nedodrželi dohodu.“                                                          

 Pro lepší přijetí, lze použít věty, které lépe zapůsobí.                                    

 např:  

Správně: „Dodržování dohod je pro mne důležité. Vadí mi jejich nedodržení.“

2.   Je-li to vhodné, můžeme sdělit svá očekávání, jak by se situace měla řešit, nebo jak by mělo vypadat přijatelné chování:

  Správně:

„Očekávám, že tato slova nebudeš používat, ať už jsem u toho nebo ne.“

„Chtěla bych, abys mi řekl hned, že si něco zapomněl, a nečekal, až na to

   přijdu sama.“  

„Očekávám od tebe omluvu.“

Jak učit děti používat poučku „já – výroky“?

Jsou v podstatě dvě základní cesty, jak s nimi naložit. První je využít situace, když jsme svědky konfliktu mezi dětmi (nebo děti na sebe žalují). Nabídněme jim, aby řekly o svých pocitech útočníkovi.

Příklad Správně:

„Nelíbí se mi, když mi někdo takhle říká.“

„Nechci, aby mi někdo bral bez dovolení moje fixy.“

„To pošťuchování mi vadí.“

 Pozor na pokyny a rady typu:

Příklad Špatně:

„Běž a řekni Jirkovi, jak se teď cítíš.“

Namísto pokynů poskytneme informaci:

Příklad Správně:

„Možná by bylo dobré, kdyby Marek věděl, jak ti je.“

Někdy útočník reaguje negativně nebo posměšně („a mně to nevadí, že ti je to líto“), často i z důvodu, že neví, co má na to říct. V této situaci by mělo  dítě  „já – výrok“ zopakovat a s veškerou důstojností odejít.  („Ale mně to stejně vadí. Já to nechci.“) Tím se zabrání, aby situace nebyla vnímána jako nátlak a boj „kdo z koho“. Totéž platí pro použití „já-výroku“ u dospělých vůči dětem nebo mezi dospělými. 

Druhou cestou jsou drobné dramatizace, nebo scénky. Věci velmi napomůže, když  je předtím (např.ve třídě) debata o tom, co tak děti cítí, když jim někdo nadává (nikoliv “co ty cítíš“, ale obecně, co všechny děti pociťují). Pokud ovládáte metodu komunitního kruhu, může to být téma pro něj, pokud ho s dětmi neděláte, je možná jen volná debata na toto téma. Další otázkou pak bude: „A co tak můžeme dělat?“

Někdy některé děti už spontánně samy řeknou, že lze vyjádřit svou nelibost, pokud ne, je to chvíle na nabídku komunikační dovednosti „já-výroku“ od učitelky. Na ni by měl navazovat nácvik formou drobných scének. Děti mohou sepsat různé situace typických dětských konfliktů a přehrát je pak s použitím „já-výroků“.  Scénky by měly být kraťoučké. Děti by je měly nacvičovat nejlépe v trojici – 2 aktéři + 1 pozorovatel, který nakonec zhodnotí celou situaci - nestranně.  Děti mohou porovnávat neefektivní postupy s „já-výrokem“, uvědomovat si, jaký je rozdíl v prožívání. Tento způsob a praktický trénink komunikačních dovedností, vycházející ze znalostí a technik (Neuro Lingvistického Programování) NLP technik.

„Já-výrokem“ to ale nekončí

         Doporučuji trénovat s dětmi nejen „já-výroky“, ale TRIO jako celek.

Já-výrok / omluva / přijetí omluvy

U omluvy by měla nejdříve předcházet debata. Kdy a proč se lidé omlouvají, jak se při tom cítí, co to vlastně znamená omluva, jak se liší od doprošování?

Někdy v mateřských školách, někdy i v rodinách, se dbá, aby se děti omluvily, i když ony samy to tak necítí. Děti sice nátlaku autority většinou vyhoví, ale může to vést k tomu, že dítě se pak omlouvá „jak na běžícím páse“, aniž by pochopilo, že omluva je současně závazek, že se budu snažit, aby se to příště nestalo. Omluva je někdy také jedinou možností, co můžeme udělat. Opět byste se měli pokusit zařadit nějaké scénky s formulací omluv, ale také s formulací přijetí omluvy.

Příklad:

·        „Tak jo, dobrý.“

·        „V pořádku.“

 I tato část je důležitá, protože jestli někdo na upřímnou omluvu reaguje,  může to u dětí vést k názoru, že omlouvat se je zbytečné.

Příklad:

·        „A co z toho mám, že se mi omlouváš?“

         Jestliže učitelé budou své žáky učit sociálním a komunikačním dovednostem, nejen svým vzorem, ale záměrně a systematicky, včetně jejich nácviku a zpevňování, můžeme očekávat několik pozitivních důsledků: zmenší se agresivita mezi dětmi a posílí se dobré vztahy ve třídě, což je příspěvek vytváření bezpečného klimatu ve třídě. Bezpečné klima je první a nejzákladnější podmínkou kvalitního učení. To jsou zisky na straně dětí. A na straně učitelů? Rovněž nic zanedbatelného: méně rozčilování, ušetřený čas za řešení konfliktů, snazší výuka, lepší výsledky, větší radost a spokojenost z práce.

Učitelé ani vychovatelky ve školkách ovšem nejsou všemohoucí, proto se s tímto tématem zde seznamujete i vy, zodpovědní rodičové svých ratolestí, abyste mohli tyto techniky trénovat a zkoušet i doma. Díky dobré průpravě, budou děti daleko lépe připraveny na krizové situace, které budou schopny následně i sami řešit.

Toto téma bylo použito z absolvovaných kurzů: 
"Respektovat a být respektován" - Spol. pro mozkově kompatibilní vzdělávání Praha
"Intenzivní výcvik NLP koučování" - Centrum systematiky a NLP s.r.o. Praha

Na závěr uvedu jeden kouzelný příklad z dětského hřiště.

Na dětském hřišti jsou dvě maminky, které spolu volně komunikují, a každá z nich má s sebou svoji ratolest. Jedna má chlapečka ve věku cca 2,5 roku, druhá holčičku cca tří letou.

Chlapeček si hraje na písku s bábovkami a snaží se postavit několik báboviček z písku. Neboť jsou bábovičky barevně velmi pestré a velké, holčička tlačíc kočárek s panenkou v blízkosti pískoviště, po nich pokukuje. Při opravdu dobré pozornosti si člověk může všimnout, jak holčička intenzivně přemýšlí, jak se báboviček zmocnit. A najednou si všimnete, jak se jí rozzáří oči, vykouzlí nenápadný úsměv na tváři a jede s kočárkem přímo na pískoviště k chlapečkovi. Co se stane pak? Jak byste zareagovali vy?

Situace č.1)

Maminka holčičky si jí všimne a ihned k ní běží, aby předešla nepříjemnostem, které by mohli vzniknout a snaží se dívenku odvést mimo pískoviště. Její mysl se ihned aktivuje a představuje si ty nejhorší scénáře. Od tahání, strkání, hádání až po bitku o barevné bábovičky. Holčička ihned reaguje, začíná se vztekat a plakat.

Situace č.2)

Maminka chlapečka si všimne holčičky své přítelkyně a běží ke svému synovi, aby mu rychle domluvila, že pokud bude chtít holčička půjčit bábovičky, MUSÍ se umět rozdělit. Ihned nastupuje moralizační přístup v její hlavě, jak by to vypadalo, kdyby jí nechtěl nic půjčit, protože to přeci dělají jen lakomé děti.

Situace č.3)

Obě maminky s úžasem pozorují svoje děti, co se bude dít. Holčička přijde k chlapečkovi, chytne ho za ruku, kterou mu položí na držadlo kočárku a druhou ho pohladí po vláskách. Chlapec automaticky uchopí držadlo kočárku i druhou rukou a jde se projet po hřišti s kočárkem. Holčička spokojeně s úsměvem na rtu usedá na jeho místo a jde si hrát s jeho barevnými bábovičkami.

Co myslíte vy? Jaká z výše uvedených variant na hřišti skutečně proběhla? Přemýšlejte chvilku, jak byste reagovaly v dané situaci vy? Co byste dělaly vy? …………..

Pokuste si na chvíli zavřít oči a danou situaci si představit před sebou jako film, ve kterém hrajete hlavní roli. Už to máte? Vidíte se tam? Tak si zkuste sami odpovědět. JAK BYCH REAGOVALA V DANÉ SITUACI JÁ?

Ať už budete reagovat jakkoliv, tak vaše reakce jsou naprosto přirozené, protože všichni jsme nějak ovlivněni zas výchovou našich rodičů. A to jak jednali naši rodiče s námi, tak automaticky delegujeme stejné programy i na své děti. Nikdo nás neučil, jak v takových situacích správně jednat. Nebo ano? 

Nebudu vás tedy déle napínat a prozradím vám, že díky znalostem, kterými obě maminky oplývaly, využily situaci za „C“. Navíc malá holčička byla od maminky tak skvěle připravena do života, že už ve třech letech dokázala přemýšlet jako diplomat. Jak to dokázala, vám prozradím v některém z tématických videí, které s kolegy připravuji.

Vám prozatím přeji hodně štěstí na cestě poznání s vašimi dětmi a těším se s vámi opět brzy na viděnou.

Pište určitě svoje zážitky, příběhy i životní zkušenosti do komentářů, nebo na email: radovan@jak-na-deti.cz

S láskou a úctou váš trenér Radovan