úterý 31. prosince 2013

ÚPLATKY, KAM SE JEN PODÍVÁŠ

Myslíte si, že vaši rodiče nebyli úplatní? Myslíte si, že vy nejste úplatní? A jste přesvědčeni o tom, že ani vaše děti nejsou úplatní? Hned vás vyvedu z omylu. Celý systém, ve kterém žijeme je postaven na úplatcích. A co se naučíme jako malé děti, snadno pak aplikujeme v životě jako velcí, dospělí jedinci. Všechny generace od nepaměti byli učeni k uplácení. A v dnešní moderní civilizované společnosti se tento fakt ještě prohloubil. Chcete důkaz?

Jako malé děti jste již ve školce byli vedeni k tomu, že pokud něco uděláte dobře, poslechnete, dostanete obrázek, razítko apod. Ve škole jste dostávali od první třídy pochvaly, razítka do notýsku a pak samozřejmě známky. Dnes děti dostávají také obrázky, ale už propracovanější, hezčí, líbivější. Přidali se berušky, sluníčka, červené puntíky, usměvaví smajlíci a v případě neposlušnosti, opakovaném zapomínání, neplnění si svých povinností pak černé puntíky, mračící smajlíky a samozřejmě opět známky. Ty přeci určují znalost či neznalost každého jedince, že? Blbost! Jen se tak špatným systémem rozdělují děti už v raném věku na hodné a zlobivé, na poslušné a neposlušné, na chytré a hloupé. A PROČ vůbec děti musí dostávat ve školách známky za své znalosti, když žádné z nich není filatelistou a ani netuší, co to slovo znamená?

Toto třídění a uplácení již v raném věku vede pouze ke vzorcům, které nemají sloužit k rozvoji každého individuálního jedince, jako výjimečné osobnosti, nýbrž k poslušnosti a poddajnosti materializované společnosti sloužící tržnímu hospodářství. 
Co by se stalo, pokud by se děti začaly učit, protože chtějí, protože je to baví, protože by byly vedeny k poznání, rozvoji, vlastní seberealizaci, tvůrčím dovednostem apod.? Místo známek by se určoval jejich výkon na základě procentuelní úspěšnosti, nikoliv zaměřováním na hledání chyb. Co dítěti přinese známka nejvyšší, tzn. „5“ za čtyři pravopisné chyby ve dvoustránkovém slohovém cvičení, které by jinak vydalo na základ románu? Když dítě napíše 1000 slov a udělá 3 pracopisné chyby, jaká je jeho procentuelní úspěšnost? Na množství tvrdých a měkkých "I,Y", nepočítaje "S,Z", nebo "MĚ,MNE" apod., činní pouhé 1% neúspěchu, tudíž úspěšnost dítěte je 99%!!! WOU! To je super a mohli by všichni skákat radostí. Přesto to stále funguje naprosto obráceně. Jak to pak probíhá doma mimo školu? Staré programy, staré vzorce, začarovaný kruh!
„Zase si přinesl domů čtyřku"! To si tak blbej, nebo co? Co myslíš, že z tebe bude, až vyjdeš ze školy? Asi popelář, nebo něco horšího? Zalez do pokoje a koukej se učit, až se z tebe bude kouřit".
A teď si ty samé výroky se stejnou intenzitou v hlase řekněte sami sobě do zrcadla a přitom se snažte vžít do role vašeho dítěte. Do výsledku dvou skvěle napsaných stránek s 99% úspěšností, např. o tom, jak svět vnímáte vy a za odměnu jste dostali ve škole čtverec a doma ještě vynadáno s důrazem na ponížení a s chmurnými vyhlídkami na vaši budoucnost. 

o   Jak se teď cítíte?
o   Co si o tom teď myslíte?
o   Jak to teď vnímáte?
o   Co se vám teď honí hlavou?
o   Jaké myšlenky převládají?   
Pouze podobnými samo koučovacími otázkami se můžete dobrat k pochopení něčeho podstatně hlubšího, co jste si až dosud neuvědomovali. A tím je fakt, že kritika je stejně nakažlivá a přenosná, jako bacil sám. Pokud tedy netoužíte být nadále bacilonosiči a netoužíte po tom, aby to stejné nakazilo i vaše děti, začněte se léčit a to hned! Jistě si teď říkáte: „Jak se ale mohu léčit, když ani nevím na co, a nedostal jsem navíc ani žádný recept, ani prášky“. Mohu vás uklidnit. Nic z toho nepotřebujete. Jediný účinný lék na staré a nefunkční zastaralé programy je poznání, porozumění, spolupráce a samostudium. V těchto programech vám ukážu, že vyléčit můžeme sami sebe pouze uvědoměním si, že jsme.
Jedině tímto vědomým přístupem a postupnými změnami v našem životě, můžeme žít, tak jak si přejeme a toužíme. Pak už nemusíme řešit, že:
  1.  tenhle opravář si vzal úplatek, jen aby nám měl čas opravit auto
  2. tenhle revizák si vzal úplatek, jen aby nám potvrdil revize
  3. tenhle politik si vzal úplatek, jen za to, že firmu doporučil jako nejvýhodnější a nejlepší, i když je ve skutečnosti nejdražší
  4. že tuto školu sponzoruje tento bohatý tatínek a proto si synáček může na škole dovolit vše a nelze ho vyhodit
  5. že tato vysoká škola dostává dotace a pokud začne vyhazovat studenty bez zájmu, přijde o grant i finanční podporu
  6. že tenhle řezník schovává to nejlepší maso pro své známé, od kterých zase na oplátku dostává pod pokličkou jiné nedostatkové či podpultové zboží …. 
…… a mnoho podobných špatných vzorců, které se lidé neustále učí od malinka. Co si o tom myslíte vy? Také chcete mít v budoucnu ze svých dětí úplatkáře, nebo dáte raději přednost jejich vrozeným schopnostem a naučíte se je správně podporovat a motivovat? Čemu dáte přednost? Pokud vnitřně cítíte, že toužíte po pravdě a lásce, je čas na změnu! A pokud jste vydrželi až sem, jste na správné cestě a já vám mohu jen pogratulovat, upřímně poděkovat za váš čas a popřát vám hodně štěstí ve vašem dalším rozvoji na mých stránkách. Pokud se aktivně zapojíte do mých tréninků, které připravuji, věřte, že nakonec sami sebe nepoznáte, jaký velký kus cesty jste dokázali sami ujít v průběhu jednoho roku. Vše má ale svůj čas a tréninky je nutné připravit komplexně, tak aby dokázaly oslovit každého člena rodiny a zapojit se tak mohli všichni. Malí i velcí. Prozatím vám všem popřeji do nového roku hodně úspěchů, zdraví, štěstí, lásky, porozumění i vzájemné spolupráce. S úctou váš trenér Radovan, který je na vaší straně.
Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz

neděle 29. prosince 2013

KRUTÁ PRAVDA !!!


Dnes 29.12.2013 vyšel na internetu pod hlavičkou Novinky.cz článek, ve kterým se píše toto:
V Británii chtějí zakázat bití dětí

Šéfka úřadu pro ochranu práv dětí v Anglii Maggie Atkinsonová požaduje úplný zákaz bití dětí rodiči. Za naplácání potomkovi by podle ní rodičům mohlo hrozit trestní stíhání za fyzické ublížení.

Dnes 6:39 - Londýn

Uvedla to v rozhovoru pro sobotní vydání deníku The Independent, v němž si postěžovala, že současné britské právo poskytuje větší ochranu před násilím i domácím zvířatům než dětem.

„Zákon zakazuje bít jiného dospělého člověka i fyzicky trestat vašeho domácího mazlíčka, ale nedostatečně řeší fakt, že můžete fyzicky trestat vaše dítě,” myslí si Atkinsonová, která úřad vede od roku 2009. Jako bývalá učitelka prý nikdy nesáhla k fyzickým trestům. „Jsem přesvědčena, že bychom měli přistoupit k jejich zákazu,” prohlásila.

Současná britská legislativa umožňuje lehké fyzické tresty dětí, nesmí jim ale způsobit viditelné modřiny, škrábance a rány. I to by ale podle Atkinsonové mělo skončit. „Je to morální otázka, a když ji vezmete do extrému, tak fyzické trestání je ve skutečnosti fyzické zneužívání a já jsem nikdy neuměla nakreslit dělicí čáru mezi jedním a druhým. Mnohem lepší by bylo ho zakázat,” poznamenala. Její úřad podle ní nicméně nehodlá vést aktivní kampaň za zákaz bití dětí.

Zatímco britská organizace bojující proti zneužívání dětí NSPCC iniciativu Atkinsonové přivítala, neboť bití dětí je podle ní „neefektivní a škodlivé”, mluvčí vlády reagovala zdrženlivěji. „Naše politika vůči bití je jasná. Netolerujeme násilí vůči dětem. Na druhou stranu nechceme kriminalizovat rodiče za to, že dítěti mírně naplácali,” uvedla.

                Když jste si teď přečetli tento článek, co vám proběhlo hlavou jako první? Každý to má určitě nastavené jinak, protože na každém z nás se nějakým způsobem podepsalo prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, výchova, jakou na nás praktikovali naši rodiče, a na ně zas jejich rodiče. Jde o začarovaný kruh, který se neustále točí dokola a předává dál. Pokud chceme v našich životech zavést nějaké smysluplné změny, musíme začít každý u sebe! Nezmění to žádný zákon, který něco zakáže. O to víc to lidé začnou porušovat, neboť mnoho z nich dělá právě pravý opak toho, co říká zákon. A jak všichni dobře víme, za zavřenými dveřmi si každý dělá co chce. (Chudáci děti!) Je ovšem velmi smutné zjištění, že v takovém státě jako je Anglie, mají platné zákony na ochranu zvířat, nikoliv na ochranu dětí. To také přesně vypovídá o tom, v jakém světě to vlastně žijeme, když už i zvířata mají větší práva a ochranu, než děti. Nemáte pocit, že je nejvyšší čas začít pracovat vědomě na změnách u nás samotných, a nehledat neustále chyby na dětech?
Mnoho z nás žilo léta v programu, který má každý z nás zakódovaný hluboko ve svém podvědomí, který nám přesně určuje, jak máme se svými dětmi zacházet. Věříme tomu, že pokud to platilo na nás, tak to bude platit i na ně. To je ale velký omyl. Je to jen zdání, které vás obrovským způsobem klame. Protože pokud musíte zvyšovat na dítě hlas, nebo ještě neustále fyzicky trestat, tak je něco špatně. Je nutné si uvědomit, že každé malé dítě je vaší naprosto přesným zrcadlovým odrazem. Pokud se tedy moc často nedíváte do zrcadla, počkejte si, až vás zase přepadne výbuch emocí a běžte se hned do něj podívat. Až se dobře prohlédnete a počkáte si na podobné pocity u vašeho dítěte a prohlédnete si jej, zjistíte, že tyto obrazy jsou naprosto stejné. Stejná gestikulace, stejné pohyby, stejná mluva, stejné pohledy! Vše co uvidíte, jste vlastně vy a to co vidíte vy, jste také vy vytvořili. Pokud tedy nechcete čekat, až zas nějaký uvědomělý politik bude mít potřebu se někde zviditelnit a začne vymýšlet zákon na ochranu dětí, začněte u sebe! A pokud nemá být pozdě, začněte hned! Jen pozitivním přístupem, láskou a porozuměním můžete dojít k sounáležitosti mezi vámi a dětmi.

Dám vám jeden malý příklad:

Představte si, vžijte se teď do pocitu, že jste malé dítě. A vaše dítě je na vašem místě a jedná s vámi přesně tak, jak jednáte vy s ním. Něco se vám nelíbí, ozvete se. Co se stane? Vaše dítě v podobě dospělého vás seřve, vynadá, a nebo rovnou seřeže? Jak se budete cítit? Budete chtít, aby i nadále takto s vámi jednalo a zacházelo, nebo byste raději uvítali porozumění, toleranci, vysvětlení, milé pohlazení, vzájemnou spolupráci na rozvíjení vaší kreativity, přátelství a lásku. Věřte tomu, že po X letech práce s dětmi vám mohu předat takové zkušenosti, o kterých se vám ani nezdá. A dokud to nezažijete, tak neuvěříte. Ale zrcadlení funguje dokonale. Ať už pozitivní, nebo negativní. A pokud nad tím teď mávnete rukou a hned vám hlavou proběhne myšlenka, že na tyhle řeči stejně nedáte, že si to budete dělat podle sebe, tak jak vám to až do teď vyhovovalo, tak vás ujišťuji, že až jednou děti vyrostou a tím si můžete být jisti, budou se k vám chovat zrovna tak, jako se chováte vy k nim teď. Ne-li ještě hůř, pokud s nimi jednáte nevybíravým způsobem. 

Pokud si myslíte, že vy jste vládci všeho, jste autorita a váš výrok je svatý, tak vás mohu ujistit, že nejste. A jednoho dne, až budete staří a nemohoucní, budete potřebovat podporu vašich dětí, protože je to přeci vaše krev, vzpomeňte si nejprve, co jsem vám dnes radil. Protože vždy se ve vašem životě shledáte s tím, jak jednáte. A zákony přírody i vesmíru mluví naprosto jasně a spravedlivě pro všechny. Každá mince má dvě strany, stejně jako situace v našich životech. Jednu zjevnou a jednu skrytou. Pokud neodhalíte ty skryté, uvidíte vždy jen ty zjevné a to je pro hlubší pochopení mnoha dalších okolností velmi málo. Pamatujte, že děti jsou dar, nikoliv zlo, nebo nikdy nekončící starosti. Pokud se stanete příznivci těchto a podobných témat, které zde budu postupně zveřejňovat, budete mít i jedinečnou možnost vstoupit do programu, o kterém zatím nechci hovořit. Jen nastíním, že vás názorně povede přesně tam, kde jste už chtěli být jako malé děti. V prostředí, kde žije harmonie, ruku v ruce s láskou, porozuměním a kreativní tvořivostí celé rodiny. Pak najdete mír i ve vašem srdci a děti vás budou zbožňovat!!! To vám mohu zaručit.  

S úctou a láskou všem, kteří jsou ochotni přistupovat k životu zodpovědně a nebojí se změn, přeje váš trenér Radovan.

Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz


sobota 28. prosince 2013

PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA - Vítek prvně na lyžích

Dnes vám budu vyprávět svůj příběh jednoho obyčejného tréninku lyžařského instruktora lyžování a skvělého klučiny Vítka. Tenhle  čtyř letý chlapec přišel s maminkou na kopec a přesto, že nikdy na lyžičkách nestál, se na trénink velmi těšil. Nepíši záměrně výuku, neboť jde z mého pohledu především o trénování nás dospělých, nikoliv výuku dětí.Mě tedy osobně učí děti neustále novému poznání.

Chvilku jsme s Vítkem cvičili, uvolňovali svaly i šlachy na celém těle, zadupali si i kroužili hlavou, jako když slunečnice otáčí tu svoji za sluncem. Klučina během chvilky vklouzl do lyžiček, jako by přesně věděl, co má dělat. Nemusel jsem mu vysvětlovat, jak se do nich leze, kde se zatlačuje pata do vázání apod. Prostě do nich hupsnul a byl obutý. Vždy je na dětech poznat, pokud jsou ve výchově vedeni přirozenou formou, nebo za ně maminka vše dělá. Mámy jsou úžasně starostlivé a moc dobře je chápu. Občas by ovšem dětem i rodičům pomohlo, nechat dítě přemýšlet, namáhat se, vše zkoušet či tvořit samostatně. To je ten největší dar, (lekce), kterou každé dítě v životě posune na míle vpřed. Stane se tvůrcem vlastního života.

Vzal klučinu na mírný kopeček, vysvětlil jsem mu základní postoj podobný tomu, když si člověk chce usadit na toaletu. Ovšem s tím rozdílem, že záda s hlavou jdou mírně do záklonu, nikoliv do hlubokého předklonu, jako bychom už na míse seděli. Vysvětlil jsem mu, jak vypadají lyžičky, když se drží u sebe asi takto:

TRENÉR: "Když máme nohy i lyže u sebe, vypadá to jako rovné, neuvařené špagety. Když ale chceme jezdit z kopce a bojíme se, že by se nám lyže rychle rozjeli, postavíme se tak, že paty lyží dáme široko od sebe, jako když ukrojíme velký trojúhelník z kulaté pizzy. Čím větší tu pizzu uděláme, tím snadněji zastavíme. Máš rád pizzu?" ....zeptal se Vítka po výkladu. 

VÍTEK: "Jo,jo, mám rád pizzu, hlavně tu se šunkou".

TRENÉR: "Už si někdy zkoušel zametat sjezdovku koštětem"? 

VÍTEK: "Ne, proč"?

TRENÉR: "Protože to tu spolu všechno zametem a ještě si přitom zahrajeme na pořádné lyžaře".

(Pro vysvětlení. Koště používám hlavně z důvodu mého většího  pohodlí a také kvůli odvykání dětí na pevnou podporu dospělých. Pak spoléhají pouze na svoji stabilitu těla a přesto mají pocit bezpečí, neboť rýžové široké koště je dokáže dostatečně brzdit. Lyžařští instruktoři nejvíce dříve trpěli právě na obrovské bolesti zad, neboť museli po celý den výuky dětem držet špičky lyží rukama. A teď si zkuste držet svému dítěti špičky lyží v předklonu, navíc na lyžích, pouze 1h v pohybu a pak mi sem napište, jaký to byl pocit).

Proto jsem zavedl techniku KOŠTĚ. A velmi rychle se osvědčila. Dnes už tuto praktickou pomůcku používají snad všude. A pokud ne, tak jim to poraďte, když budete někde na svahu, kam se tyto zlepšováčky ještě nedostali.

Teď jsem na chvilku odbočil. Promiňte mi ten flop od vyprávění.Tak dál. Když jsem s Vítkem párkrát sjel dolů a na koštěti ho opět vytáhl nahoru, protože posuvný pás nefungoval, jako naschvál se přetrhlo i další přibližovadlo, kterým bylo lano. Funguje velice snadno. Děti se ho chytnou, vyvezou se na malý vršek a nahoře se pustí. To je celé. Potřebují jen pochopit, že musí pevně lano držet a tisknout do dlaní. Každé děcko si tuto techniku několikrát vyzkouší a pak už jezdí jak na horské dráze. Tím, že jsme oba ztratili šanci se pohodlně nechat na vrh kopce dovézt, museli jsme pěšky. A po asi pátém výšlapu už se Vítkovi nechtělo. Začal být unavený. Bylo tedy nutné začít experimentovat a rychle vymyslet nějaký způsob, jak odvést jeho pozornost zaměřenou na únavu. Navrhl jsem tedy následující.

TRENÉR: "Tak fajn, ty jsi unavený, já taky, tak sundáme lyže a trošku se uvolníme. Co na to říkáš?"

VÍTEK: "To je skvělý! A jak se chceš uvolnit?"

TRENÉR: "No jednoduše. Zhluboka se nadýchneme a zvedneme ruce vyyyysoko nad hlavu. Pak pomalu vydýchneme a dáme ruce dolů."

Začal jsem prakticky ukazovat Vítkovi, co po něm chci. Ihned se zapojil a začal mě napodobovat, jako když se dívá do zrcadla. Když se tímto způsobem asi po třetím výdechu uklidnil, bylo nutné rychle vymyslet další způsob, jak udržet jeho pozornost a aktivitu, a neutekl ze svahu.

Ihned mi to tam naskočilo. Jak ho tak pozoroval, jak se krásně snaží hluboce nadechovat a silně vydechovat, postavil se tak, abych byl co nejblíže před ním. A když vydechl, svalil se na zem s komentářem tohoto znění.

TRENÉR: "Tedy Vítku, ty máš tak silnej dech, žes mě normálně odfouk, až jsem spadnul na zadek."

Vítek se ihned začal smát a začal ihned přidávat na dýchací technice a při každém výdechu mě odfoukl a já si znovu a znovu sedal na zadek. Při asi pátém opakování, jsem odcouval od něho tak, aby na mě jakoby jeho silný dech nedosáhl a vyzval ho k akci.

TRENÉR: "Kdo bude dole první, už nemusí lyžovat !"

Vítek se ihned rozběhl z kopce dolů a už na nic nečekal. Nic ovšem nedávám dětem zdarma a neučím je ani na úplatky, a tak ho po chvilce doběhl skočil na lyže a zavolal:

TRENÉR: "První, už nemusím lyžovat! Ale jestli chceš, tak to tu s tebou ještě chvíli vydržím, abys tu nebyl sám. Chceš?"

VÍTEK: "To budeš hodný Radku. S tebou je děsná sranda".

A tak díky jednoduchému odvedení pozornosti, se klučík nejen pobavil, ale vydržel skutečně celou hodinu soustředit se na trénink, až ke konci asi 2x zabrzdil naprosto sám. To je u takto malého dítěte obrovský úspěch a skok kupředu. Tímto jednoduchým příkladem se vám zde snažím jen názorně ukázat, že ne vždy je nutné přistupovat na požadavky a potřeby dětí a přitom jen změnou přístupu udělají přesně co vy chcete a ještě vás za to budou zbožňovat. V tom vidím tu sílu, to kouzlo úspěchu. S dětmi není třeba zacházet jako s nesvéprávnými, nebo malými neschopnými caparty, kteří nás dospělé musí respektovat a poslouchat. 

O tom to ale vůbec není a kdo si to myslí, tak se hluboce mýlí. Jsou to jen naše staré zakořeněné způsoby výchovy, které jsme převzali kdesi v minulosti a myslíme si, že když to fungovalo na nás, tak na naše děti to musí fungovat taky. To možná máte pravdu, ovšem do té doby, než si položíte základní otázku. CO MI TO DALO A CO MI TO VZALO? Teprve až si na ni dokážete adekvátně odpovědět, zavzpomínáte na vaše dětství a zjistíte, co se vám ve výchově nelíbilo, zjistíte, jak děláte přesně to samé, co vy sami jste NESNÁŠELI. Právě z těchto důvodů poznání, jsem díky dětem přišel na to, že tato horká témata je nutné začít řešit. A pokud nemá být pozdě, je lépe s tím začít hned. Proto jsem také založil tento blog, který bude svým obsahem postupně přispívat i vašemu skvělému poznání na cestě životem, který chcete sdílet s dětmi spojeni a šťastni.

Pokud se vám témata líbí, nebo by jste rádi něco přidali z vlastních zkušeností ze života, ať už s dětmi nebo se mnou, budu rád, když mi napíšete do komentářů a budete tento blog sdílet i s ostatními. Přeji vám krásný den a těším se zas někdy příště.

S úctou a láskou váš trenér Radovan

Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz

 

pátek 27. prosince 2013

Dva různé světy



Pokud se sami zamyslíte nad rozdílností mezi světem vaším a vašich dětí, jak byste jej jednoduše definovali? Může být rozdílný? Pokud ano, tak v čem se liší? Náš svět je o potřebách, každodenních povinnostech, starostech, zodpovědnosti, zajišťování potravy a peněz atd. Kdežto dětský svět je o 180° úplně někde jinde. Je hravý, plný energie, poznání, pestrých barev a stále nových informací, které děti den co den vstřebávají. Učí se mluvit, jíst, chodit, a mnoho dalších aktivit, které dítě dokáže zvládat ve velice krátkém životním období svého vývoje. Co ho ale nikdo učit nemusí, je přirozený úsměv, radost z maličkostí, vroucí lásky k těm, které miluje, stejně tak bolest, smutek nebo žal. Jde pouze o přirozený rozvoj každého jedince jako jedinečné bytosti, která se rozvíjí a kvete jako jakákoliv rostlina žijící na Zemi. Pokud bude dítě např. příliš zbrklé, může mít spoustu úrazů, může se spálit, ale ať už ho v životě potká cokoliv, je to jeho osobní poznání, které se mu ihned po takové zkušenosti vryje do podvědomí a příště už bude opatrnější. Pokud ho budete neustále před vším chránit, bát se o jeho zdraví a úzkoprse dbát na jeho rozvoj na základě společenského škatulkování, jak se může samo rozvíjet a zapamatovat si něco, co mu ani nedovolíte poznat. Čemu byste sami dali přednost, pokud byste měli na výběr?
1)    Vlastní seberealizaci, mít možnost neustále poznávat a tvořit to, co by vás bavilo, radovat se z úspěchů a z neúspěchů se pro příště poučit?
nebo……….
2)    Neustále poslouchat příkazy, rozkazy, nařízení, omezování, žádné nové tvoření, žádné nové inspirativní myšlenky, jen dřít a drilovat?
      (obr. vytvořila moje 15-ti letá dcera NICOLE, neboť měla možnost poznat sílu tvoření)
Pokud byste zvolili odpověď č.1), pak tuto cestu umožněte i svým dětem. Pokud jste zvolili odpověď č.2), je zbytečné se namáhat s rozvojem a výchovou dítěte, protože musíte nejprve začít u sebe. Máte toho ještě hodně co dohánět. To je realita životních funkcí a potřeb, s kterými se buď smíříte, nebo za nimi půjdete. Vždy máte možnost volby a ta je teď právě před vámi. A ať už se rozhodnete jakkoliv, věřím, že vaše rozhodnutí bude správné. Někomu prostě vyhovuje jeho dosavadní život a je s ním spokojen. To je stejně správně jako u člověka, který chce a touží po změně a lepším životě, neboť si plně uvědomuje, že si zaslouží mnohem více, než se mu dostává.
Výše jsem položil jednoduchou otázku: „Čemu byste sami dali přednost, pokud byste měli na výběr“? Opravdu jste přesvědčeni, že nemáte na výběr? Že je to prostě váš osud, vaše karma, či cokoliv jiného, co vás drží zpátky a nic s tím prostě nenaděláte? Pamatujte si, že vždycky máte na výběr!!! Nikdo jiný, kromě vás nerozhoduje o vašem životě a jen vy sami jste jeho tvůrci. Mnoho lidí touží po naplnění svých snů a představ, které by rádi uskutečnili, jen netuší jak na to. Malé dítě, než udělá svůj první krůček v životě, rovněž netuší, jak to udělat, aby hned chodilo. Přesto to neustále zkouší. Stoupá si a zas padá a každý den je blíž a blíž ke svému cíli. A jednoho dne se prostě postaví a udělá svůj první krok ve svém životě, a pak přijdou další a další. A to je stejná cesta k úspěchu, jako u dospělých. Tato metoda je známá pod názvem Kaizen a pochází z Japonska. O této metodě si ale řekneme v některém z dalších témat, které vás čekají. Představte si, jaké možnosti se vám dnes naskýtají a které byste dokázali zrealizovat. Stačí si jen představit, jaké by to bylo, kdyby už jste byli tam, kde chcete být. Měli to, po čem toužíte, získali to, co chcete, jako byste to už měli a nic na světě vám nemůže zabránit to uskutečnit. Je to váš život a jen vy se můžete rozhodnout, jak chcete žít. Vaše volba, váš život.
Přeji hodně štěstí na cestě poznání. S láskou a úctou váš trenér Radovan
Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz

Cítit se být potřebná, nebo se obětovávat?



Cítit se být potřebná, nebo se obětovávat?
Cítit se potřebný je ušlechtilá vlastnost, ale mnoho lidí ji následně zaměňuje a využívá těchto vašich láskyplných vlastností ve svůj prospěch. Pak se z vás stává oběť vlastní obětavosti. Pokud se tedy například rozhodnu být potřebný a budu se neustále pro všechny obětovávat, kde pak bude můj vlastní život? Čí život to potom vlastně budu žít? Ten svůj, nebo všech svých přátel, rodiny, známých apod., pro které se obětovávám? A proč to vlastně tak mám? Protože mi to naplňuje pocitem štěstí a radosti, že jsem potřebný? Pak je nutné položit si jednu základní otázku.

Je to skutečně to, co opravdu od života chci a co od něj očekávám, nebo si mohu dovolit chtít také žít i víc pro sebe? Získat dovednost v podobě přijímání, která nám chybí, než stále jen dávat, začít více žít pro sebe, než pro druhé, začít mít rád také sám sebe a za nic se neodsuzovat, nic si nevyčítat, je možná pro mnohé ženy na první pohled velmi těžké přijmout, ale dokud jej nepřijmete za své, nebudete to vy, kdo opravdu žije. Máte teď snad pocit, že je to sobecký přístup? Opravdu jste přesvědčeni o tom, že je to sobecké a nemorální? Že bych se mohla dostat do řečí? Co by si o mě pak druzí pomysleli apod.? Věřte tomu, že tak to vůbec není a tyto naučené vzorce jsou mylné a místo aby vám pomáhali, tak vám ubližují. Nehledě na fakt, že mnoho lidí takové dobré a obětavé duše velmi rádi využívají ve svůj vlastní prospěch, potěchu či pohodlí. Nejde tedy o sobectví, ale pouze o sebelásku.
Pokud nemáte rádi sami sebe, nevážíte si sebe sama, jak vás mohou mít rádi ti druzí? Možná může někdo z vás namítat, že ostatní mě ale mají rádi právě za to, jak jsem k nim vstřícná a obětavá. To je ale ovšem jen sebeklam. Mají rádi váš přístup vůči nim, ne vás jako osobnost, protože ve skutečnosti o vás skoro nic neví. Netuší, jaká jste uvnitř, co si myslíte, co chcete, co potřebujete, co cítíte a jak to cítíte, po čem toužíte. Vidí jen láskyplnou péči a pozornost, které se jim dostává a tato pozornost jim náramně vyhovuje.  Kde jsem ale pak já? Nemělo by jít spíše v tomto jednoduchém příkladu spíše o narovnání vah? Přemýšlejte o tom. 
A podobné to je i s dětmi. Ženy si všeobecně vsugerovali, že obětovávat se pro své dítě je naprosto samozřejmé, protože se to od nich ajko od matek očekává. Je to jejich povinnost. Zapomeňte na to! Není to ničí povinnost! Vaše dítě stejně jedinečný tvor se stejnými funkcemi i mozkem jako vy. Jen nemá tolik skušeností, jako vy. Vaším úkolem je pouze poskytnout mu prostor a pozitivní příklad (Zrcadlo), v kterém se samo uvidí. Samo pozná, co je pro něj dobré a co ne. Opravdu postačí, když mu poskytnete prostor, potřebný pro jeho přirozený vývoj. Nikdo ho nikdy nenaučí tolik, jako sám život. Náš svět dospělých je o poznání jiný, než ten dětský. Vy vidíte kamen, dítě diamant, vy koukáte na mrak, dítě vidí krokodýla, nebo draka, vy vidíte velkou louži, dítě oceán, který ho láká. Dítě objevuje, analyzuje, poznává, učí se krok za krokem vidět a vnímat stále něco nové. Pro vás jsou to možná všední věci, které už dávno neřešíte, pro dítě je to jeho celý svět. Tak mu ho prosím neberte, když on nebere ten váš! Přestaňte se neustále obávat o jeho zdraví, nesnažte se mu dávat úplně vše naservírované až pod nos, nerozhodujte za něj, přestaňte se obětovávat, nebo být neustále potřební a ve střehu. O vše, co dítě potřebuje, si dokáže říct. Snažte se více naslouchat dětským touhám a lépe porozumět jejich potřebám. Důvěřujte jim. Spoléhejte i na jejich instinkty a vlastní pud sebezáchovy. Až tohle dokážete, najdete i cestu pro jednodušší a přátelštější komunikaci mezi dvěma různými světy. 
Postavíte si vlastní komunikační most, který začnou všichni v rodině rádi využívat, neboť jste dokázali právě díky němu spojit porozumění a spolupráci. A to je vaše společná cesta k úspěchu radosti a vzájemnému štěstí. Tam kde není sebeláska, jsou jen povinnosti a každodenní přinášení oběti. Pokud chcete opravdu žít, naučte se mít rádi sami sebe a okolí vás bude mít mnohem raději. Už nebudete tím obětním beránkem, který běží, když druzí potřebují, když volají o pomoc. Stane se z vás osobnost, kterou budou druzí respektovat a uznávat jako člověka, který našel sám sebe.
Přeji vám všem hodně štěstí na cestě za poznáním pro váš lepší život.
S úctou a láskou váš trenér Radovan
P.S.: Pokud se vám příspěvek líbil a cítíte, že by mohl někomu z vašeho okolí, nebo známých pomoci, pošlete to dál. Děkuju.
Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz