ROZDÍLNÉ ÚHLY VNÍMÁNÍ

Jak každý z nás vnímá muže či ženu? A jak vnímáme děti? Víte, jaké máte úhly vnímání? Pokud ne, tak neopakujme stejné chyby, které se děli ve vašem dětství a změňme přístup v myšlení. Vzpomeňte si, jaké jste vy prožívaly dětství a zda ho chcete opakovat a vytvářet stejné modality i vašim dětem. Byla vaše maminka neustále v jednom kole? Dělala vám všem doma ráno snídaně, pak rychle běžela do práce, po práci vás vyzvedla ze školky/školy, rychle nakoupila, doma honem uvařila a ještě se vám stihla věnovat s láskyplnou péčí po tom celodenním maratonu? A co otec? Byl neustále v práci, a když byl doma, jen se najedl a pak koukal na televizi? Když jste ho začali vyrušovat, křikl na vás a poslal za maminkou, nebo vypnul TV a šel si s vámi hrát, číst vám pohádku apod.? Promítněte si pozorně ve vašem podvědomí vaše dětství a sami si odpovězte na otázku.

UČENÍ MUČENÍ?

UČENÍ ? Přidejme dopředu „M“ a co vám vyjde?

Pokud si pak s celým slovem ještě trošku pohrajeme, můžeme ho rozdělit na MUČ- EN-Í. A teď přijde ta zábava! Co by se s dětmi ve školách dít nemělo? Obrátíme „EN“ a máme „NE“, k „MUČ“ přidáme „Í“ a máme  MUČÍ. Máme tedy další slovo, které nám říká: „Děti se ve škole „NEMUČÍ“! A jedeme dál. Přeházejme teď písmenka tak, aby nám dali nějaký smysl, a vyjde nám docela zajímavá věta, kterou lze složit pouze při určitém druhu poznání. Zapomeňme teď na jasně danou interpunkci! Jak bych to nazval já? 

Třeba takto:

VYSOKÁ ŠKOLA ŽIVOTA

VYSOKÁ ŠKOLA ŽIVOTA

Dnes jsem obdržel od své kolegyně a kamarádky Katy zajímavý email, který mě upozornil na jeden velmi důležitý fakt. Zamýšlela se v něm o nás i o školách, které v životě všichni nějaké absolvujeme, i to, co nám dávají, co od nich očekáváme, jaký vliv to má na naše děti apod. Přivedla mě tak na myšlenku, napsat něco více o té nejdůležitější škole, kterou mnozí z nás možná podceňují, i když má na náš život největší vliv. Tou školou je VYSOKÁ ŠKOLA ŽIVOTA, kterou si musí projít všichni, pokud chtějí uspět. 

Tato fotografie (zapůjčená od spol. Boredpanda.com) velmi přesně ukazuje, jaké rozdíly a hloubky našeho vnímání existují a přesto se v našem životě dokážeme zabývat úplnými (promiňte mi ten výraz - pitomostmi). 

Naše životy nejsou postaveny ani na titulech, na kterých si mnozí zakládají, ani na moudrostech posbíraných ze všech škol, které jsme mohli za svůj život absolvovat. (Navíc je velmi zvláštní, že čím více se vysokoškoláci dozvídají informací, tím více nabývají přesvědčení, jak málo vědí, přestože je tomu úplně naopak. Díky množství informací pak ztrácejí vlastní sebehodnotu.) Škola ale také není ani o papouškování nabiflované látky, kterou pak děti předříkají, aniž by vnímaly hlubší obsah. Dokud nebudou teorie propojované s praxí, budou to stále jen teorie, které v praktickém životě nemají šanci uspět. Je zajímavé, že to, co se mladí lidé učí na VŠ, by se mělo praktikovat již na základních školách. Ale je to nastavené úplně naopak. Když se nad tím člověk hlouběji zamyslí, zjistí, že vše, co jsme se učili před 40, 30, nebo 20 lety, dnes už neplatí. Vše se vyvíjí tak rychle, že to co jsme se naučili, se musíme zase odnaučovat a začít se učit něčemu úplně novému, neboť to staré už nám neslouží, ale spíše brzdí v našem přirozeném vývoji. Jediné, co z našeho učení přetrvává, je právě ta praktická část, která je neměnná, jen se neustále prohlubuje a zdokonaluje. No řekněte sami, není to absurdní?

Všichni se snažíme udělat si nějakou školu, ale jaká volba je pro patnáctileté dítě ta správná, pokud se ještě nedokáže svobodně rozhodnout jít za svým snem, za svým štěstím? Nikdo to neučil nás, tak to nemůžeme učit ani naše děti. A tak začne stejný scénář, který se točí stále dokola, předávaný z generace na generaci.  Začneme ho ovládat my, rodiče. Apelovat na různé obory, na schopnosti svého dítěte, předhazovat různé pozitivní vzory, současně hned negativní vyhlídky do budoucna, v případě, že dítě nebude souhlasit apod. Ve výsledku nako nakonec dítě, jen aby se zavděčilo, nebo mělo doma klid, poslechne své rodiče a jde tak do školy, která ho vůbec nemusí naplňovat. S takovým přístupem ho nedokáže posunout tím správným směrem žádná škola ani rodič, neboť to není sen dítěte, ale ten váš. (Ve většině případů).

Věty typu:

-  „Půjdeš na tuhle školu, protože je nejlepší a pokud ne, přestanu tě finančně    podporovat“!

-        "Jak ty se můžeš hlásit na nějakou školu, když si blbej jako tágo“?
      "Na tuhle školu jít nemůžeš, i když chceš, protože je to moc daleko a je drahá".

-        "Když půjdeš na tu co já, můžu ti pomoci, když nebudeš něčemu rozumět“.

-    "Máš sice špatné známky, ale tím se netrap. Mám přeci známosti, tak obvolám pár  známých a ty to zařídí“. (prominentní děti, největší mor současného školství!)

 

Možná jste již tyto nebo podobné věty někdy za svůj život slyšeli, nebo je zažili na vlastní kůži a také jste podlehli nátlaku okolního světa. To ale neznamená, že je nutné v těchto programech pokračovat donekonečna. Je na čase si říci dost a dát dětem opravdu šanci, aby si sami určily svůj směr, svoji cestu k vysněnému cíli. Je to přeci jen jejich život a jejich sen, ne ten náš! Tak proč by měly stejně jako my plnit sny někoho jiného? Přemýšlejte o tom prosím chvíli. Jak jste to měly vy? Jak jste to prožívali, jak cítili, jak to vnímali a kde jste nakonec skončili? Naplňuje vás dnes to, kam jste se vydali, jen proto, že jste se chtěli tzv. zavděčit těm, kteří se o vás celý život starali? Opravdu se tam, kde jste teď, cítíte svobodní a šťastní? Naplňuje vás vaše práce, do které se každý den těšíte a máte z ní pořád radost? Nebo to je jinak?

Výchova dětí je ta nejvíce zodpovědná činnost na naší planetě, a přesto na ni neexistuje žádná vysoká škola. Tím jak vychováváme děti, tím tvoříme naši i jejich budoucnost. Naši pradávní předkové to věděli, a proto výchova dětí byla vždy svěřena do rukou starších členů kmene nebo rodiny, kdy už u nich převládal klid a moudrost. Děti bychom měli vystavovat všemu, co nás běžně obklopuje, neboť to je součástí našeho života. Neukazovat pouze jednu stranu mince, nebo jen dvoubarevný svět, který je dodnes hojně využíván při psaní na školní tabule.

Svět je přeci pestrobarevný, má spoustu roztodivných tvarů, vůní, barev, možností, které jsou všude kolem nás. Stačí si jich jen začít více všímat. Vidět i ty nejobyčejnější věci, které pokládáme za samozřejmost, jako něco zázračného. Utrhnout třeba na louce nějakou bylinku, kterou si následně promnete v dlaních a přivoníte, hned zjistíte, zda je její aroma odpudivé, nebo okouzlující až omamně pohádkové. (Tuhle techniku jsem se rovněž naučil od jedné úžasné ženy, které si nesmírně vážím a jsem jí za toto poznání rovněž velmi vděčný). Zrovna tak obyčejný vzduch, který nikdo neřeší, je zázrak. To člověk začne vnímat až tehdy, když mu dojde kyslík. Zkuste si tedy kdykoliv, když budete cítit ve svém životě nedostatek čehokoliv, ať už jsou to peníze, láska, zdraví, štěstí, prostě cokoliv, zatajit dech a nedýchat jak jen dlouho vydržíte. A až se konečně zhluboka nadechnete, přemýšlejte o tom, kde jsou skutečné hodnoty našeho života.
Pokud budeme neustále trávit vody svými odpady, co budeme pít, až přestanou fungovat čističky odpadních vod? Začněme dětem společně ukazovat svět takový, jaký bychom si ho všichni přáli. Ne to, jaký je teď. To, že to mnozí lidé neřeší a drží se raději výroků, jako je třeba tento: ("Já žiju teď a tady a co bude, až tady nebudu, to už měm nemusí zajímat"), je krátkozraký a nezodpovědný ke svým dětem, své budoucnosti. Pouze pozitivně nastavenými zrcadly dokážeme děti vést tím správným směrem, neboť nás budou následovat.

Lidé všeobecně potřebují pozitivní příklady, neboť se stávají jejich životní inspirací. Těžko můžeme s dětmi od malička hrát na počítači bojové a násilně zaměřené hry a očekávat, že až dítě vyroste, stane se ochráncem přírody a bude fotit např. motýly nebo rozkvetlou voňavou louku. Tak to nefunguje. Dítě, stejně jako nás všechny ovlivňuje nejvíce prostředí, ve kterém žijeme a to, jak se cítíme. Snažme se tedy společně působit na své děti tak, aby si svůj život dokázaly zorganizovat sami podle svých představ, na základě pozitivních vzorců, nasbíraných za léta plná radosti, zdraví, štěstí, inspirace a lásky.

Neustále pilně pracuji se svými kolegy na motivačním programu, který vám i vašim dětem ukáže nové obzory i možnosti žít v klidu, pohodě, s láskou a úctou a přitom se neustále rozvíjet, pokud dodržujeme zákony přírody. Do té doby pracujte, tvořte a hrajte si se svými dětmi, protože každý den může být něčím výjimečným a krásným. Budu velmi rád, když mi napíšete i svoje zkušenosti, příběhy, nebo starosti, které jste řešili, nebo stále řešíte.  Vždy je možné najít řešení, pokud ho lidé najít chtějí. Ti z vás, kteří si pozorně prohlédli i obrázky zde, jsou vybrány záměrně, z důvodu vidění praktického života spojeného se zážitky. S učením hravou formou, kterou děti milují. Nevidíte tu žádné složité drilování a přesto jsou děti šťastné. Pokud na to máte jiný názor, nebo vlastní zajímavou zkušenost, pište do komentářů, nebo na email: radovan@jak-na-deti.cz 

Přeji vám všem hodně štěstíčka i sluníčka.

S láskou a úctou váš osobní trenér Radovan.

DĚTIOLOGIE ?!

DĚTIOLOGIE ^©!?

Kolik slov vlastně s koncovkou, která v klasické řečtině - logie-λογία,  znamená "nauku o", "znalost o". A kdo z vás už slyšel NAUKU O DĚTECH, NEBO ZNALOST O DĚTECH? Veškeré vědní obory znají pouze psychologii a speciální pedagogiku, zabývající se dětskou psychikou, „tzv. vadami“ a dětskou osobností jako takovou. Přitom jde o základní porozumění života našich dětí. Jak jsem se tedy k tomuto slovu dostal? Malý 11letý kluk, který ještě nezná mnoho slov s touto koncovkou, mi k němu přivedl. Jsem o to šťastnější, že mi ho řekl můj vlastní syn. Jak se k němu dostal a jak ho to vůbec napadlo, ptáte se?

Jednoduše. Díky tomu, že spolu dost často hovoříme otevřeně o pocitech, zážitcích, jeho vnímání a vším, co ho obklopuje a ovlivňuje. Proto se mi také jednoho dne zeptal: „Tatí, tebe mají děti rády, protože studuješ tu „Dětiologii“ po svém a rozumíš jim, viď“?

To byla otázka, která mě naprosto dostala. Uvědomil jsem si, že dětské receptory mozkového vnímání jsou mnohem citlivější, než si vůbec dokážeme představit. Od dětí se naučil, jak velmi mi pomáhají chápat svět, který nás obklopuje a díky němu všemu i lépe rozumět. Díky tomu mám mnoho inspirace na psaní tak rozsáhlých témat, i kreativních nápadů pro rozvoj, tvořivost a přirozené učení. Mnoho článků také vzniklo na základě těchto a podobných zkušeností, pozorováním a vnímáním všech dětí, s kterými jsem kdy přišel do kontaktu vč. jejich rodičů. 

Jen díky nim mohu vnímat jejich svět takový, jaký ho znají pouze oni a kterému je třeba správně porozumět. Oni nepotřebují mnoho, jak se mnozí domnívají. Potřebují hlavně naši pozornost, porozumění, naslouchání, vnímavost, přátelství i lásku. Vůbec není zapotřebí, abychom byli na děti hrubý, neustále k nim přistupovali jako autoritářští bohové, naše potřeby a výroky byli nad zákon, neustále rozhodovali za ně, řídili je díky rozkazům nebo zákazům, něčím je upláceli apod. Nic z toho děti nepotřebují!

A pokud nemá být pozdě, pojďme to vnímat společně. Než se ale společně seznámíme s touto „NAUKOU O DĚTECH“ , nebo chcete-li „ZNALOSTMI O DĚTECH“, (DĚTIOLOGIÍ), trošku se podíváme na ostatní slovíčka, jejichž zaměření jsou různá, přesto mají všechny společnou koncovku „LOGIE“. K čemu je to dobré? Děti milují vše, s čím se mohou seznámit, co jim dokáže otevírat další nepoznané obzory a tyto názvy s nimi můžete společně projít. Na názorných příkladech pak vyprávět, k čemu taková zaměření vůbec slouží a proč se jmenují, tak jak se jmenují. A pokud na to nemáte čas, nevěšte hlavu. Ke všemu se společně dostaneme a nakonec zjistíte, že mnoho z níže uvedených vědních oborů jste nejen poznali, ale vyzkoušíte si některé z nich i v praxi.

„Etiologie“	„Ichtiologie“	"Tribologie"	„Speleologie“
„Psychologie“	„Biologie“	„Limnologie“	„Paleontologie“
„Anthropologie“	„Zoologie“	„Typologie“	„Seismologie“
„Kineziologie“	„Patologie“	„Grafologie“	„Etymologie“

….. a jistě by se našlo ještě mnoho dalších vědních oborů, které jsem zde nezmínil. Mnohé z nich ale dokážou vnímat už malé děti a to velmi intenzivně. Je zajímavé, že čím menší děti se s podobnými obory seznámí na praktických ukázkách, kdykoliv je v budoucnu potřebují, dokážou je velice snadno tahat, jak se lidově říká …… z rukávu. Velmi tomu napomáhá kognitivní vnímání, které je pro dětský přirozený vývoj ten nejdůležitější.

Kognitivní věda (z latinského cognoscere = poznávat) – proto jde v našem životě v prvé řadě o cestu poznání), která se zabývá interdisciplinárním (tedy mezi oborovým) výzkumem mysli a jejích procesů. Zahrnuje disciplíny jako je psychologie, umělá inteligence, lingvistika, neurověda, antropologie a filozofie. Kognitivní věda se zaměřuje hlavně na mysl, její strukturu a operace, a to na podobné úrovni, jako dnes pracují špičkové počítače.

Zdroj:   Cognitive_Science_Hexagon.svg: Charles Low

 

Přesto náš mozek stále patří mezi nejdokonalejší počítačové programy na světě a stále nám neodhalil veškeré své schopnosti, které v sobě skrývá.  Toto poznání se soustředí  zejména na: myšlení, inteligenci, paměť, vnímání, pozornost, jazyk, vědomí a v neposlední řadě podvědomí, které ovládá v našem životě vše. Metody zkoumání jsou rozmanité a specifické pro dané disciplíny. Patří mezi ně např. psychologické experimenty a výpočetní modelování. Za dominantní jednotící prvek lze považovat komputačně-reprezentační pohled na mysl. Někteří autoři dávají kvůli rozmanitosti disciplín přednost formě množného čísla a mluví o kognitivních vědách.

Zdroj: (odborné výrazy a popisy o kognitivních vědách viz.: wikipedia.com + wikimedia.org)

Tolik o kognitivních vědách z odborného pohledu a jejich vlivu na člověka. Když teď tyto funkce převedu do názorného příkladu, tak co myslíte, že se stane, když vezmete dítě např. do ZOO a ono před sebou uvidí několik obrazů vztahujících se ke zvířatům.

Příklad:

1. Vidí opičku, jak volně běhá po laně nad hlavami návštěvníků sem a tam
2. Vidí jídlo určené pro tučňáky a může je s ním samo nakrmit.
3. Vidí hada, jak polyká živou bílou myš. 
4. Vidí ledního medvěda, jak si to plave v jezírku sem a tam. 
5. Vidí a slyší papouška, jak srandovně zdraví návštěvníky ZOO. 
6. Vidí lidi, jak házejí odpadky po zemi a zbytky jídla zvířatům přes ohrady. 
7. Vidí spoustu zvířátek kolem sebe, ale všechny jsou v zajetí.

Je to jen výseč několika variant vnímání dětskými smysly, ale i těmi našimi. Ovšem každé malé dítě bude vnímat něco jiného, protože každé je i jinak citlivé. Vše totiž dále ovlivňuje jeho vnímání, prostředí, ve kterém žije, to jak je k němu přistupováno, jak je vedeno, jak učeno, jak motivováno, jak je s ním zacházeno atd.

Vezměte vaše děti v dohledné době do ZOO a jen je pozorujte. Pokud se u čehokoliv zastaví, ptejte se. Pokud bude chtít nakrmit zvířátka, domluvte se s chovateli. Nechte vaše dítě do sebe nasát veškeré vjemy, které ho budou obklopovat. Doma pak vezměte papír a pastelky, a požádejte dítě, ať vám namaluje to, co ho nejvíce oslovilo. Tím je myšleno (zaujalo, nebo naopak vadilo), ale neraďte, nenapovídejte, nepomáhejte mu. Nechte dítě tvořit od začátku do konce samostatně. I volené barvy hrají velkou roli. V obrázku pak najdete nejen jeden ze zážitků, které se mu uchovalo v paměti, ale hluboce vstoupilo do jeho podvědomí z nějakého důvodu. Tam najdete i výsledek jeho vnímání na okolní svět. To, jak ho vnímá pouze vaše dítě. Nikdo jiný. Obrázky si nechte od vašich dětí podepsat, (nebo jim s podpisem pomozte, pokud ještě neumí psát), pak je naskenujte a pošlete v příloze na email: info@jaknadeti.com

Jsem velice zvědavý na ty úžasné výtvory, které dokážou děti tvořit bez ohledu na věk. Pak vám k jednotlivým výtvorům mohu připravit i komentář zaměřený na KBT a vnímání vašeho dítěte. Předem prosím rodiče, aby zasláním obrázků na email současně udělili souhlas se zveřejněním na FB/Šťastná rodina. Přeji vám všem hodně štěstí na cestě poznání a těším se na vaši zpětnou vazbu.                                                S láskou a úctou váš trenér Radovan

„Nikdy nedopusť, aby pramen tvého myšlení vyschnul“.

CO NÁS OVLIVŇUJE V ŽIVOTĚ NEJVÍCE?

CO NÁS OVLIVŇUJE V ŽIVOTĚ NEJVÍCE?

Co myslíte vy? Co je to, co nás může v životě ovlivňovat nejvíce? Je to práce, vztahy, prostředí, peníze, vzdělání, děti, nebo něco jiného? Kdo řekl, že je to náš mozek, naše mysl, má naprostou pravdu. Všechno co děláme, je totiž odrazem toho, v co věříme. Pokud tedy například věříme tomu, že jsme neschopní, tlustí, hloupí, ne dost dobří, tak jistě máme pravdu, neboť ji prostě věříme. 

Proto je tak důležité umět správně myslet, neboť pokud se nechceme vědomě trápit svými pocity, které nám jen ubližují, nebudeme se tím přeci zaobírat. Nikdo z nás přeci není masochista, aby si vědomě ubližoval, pokud mu to ovšem nedělá potěšení. Kdo ví. Někdo to tak má, tak proč ne. Když si chce ubližovat, tak ať si ubližuje. Je to jeho volba, nikoliv vaše. Nemáte zapotřebí se toho přeci účastnit i vy. Nebudete se přeci zdržovat v takové společnosti, která vám jen hází klacky pod nohy, zesměšňuje vás a záměrně ponižuje. To by se asi nelíbilo nikomu. 

O kom se vždy nejvíce mluví u společného stolu? Přeci o tom, který odejde na toaletu. Pokud už ale o někom potřebujeme mluvit v jeho nepřítomnosti, mluvme o něm tak, aby to obstálo i v jeho přítomnosti. Jen tak se mu (nebo jí) můžeme podívat do očí a my sami se pak před sebou nemusíme stydět, když pomluvy náhodou někde vyplují na povrch. Buďme šťastní za vše, co nás obklopuje, protože každá maličkost se počítá.

Nikoho z nás nikdy neučili, jak být šťastný, jak si věřit, jak dosahovat výsledků, po kterých toužíme. … Jediné, co jsme se po léta učili, bylo spíše si nevěřit, bát se všeho možného a možná i vlastního stínu. Existuje jedno známé moudro, které říká:

 „Chceš mít vždycky pravdu, nebo chceš být šťastný/á“?

Jak tomu máte rozumět?  Vždyť všichni si přeci přejí být šťastní, nebo ne?

ZAČNĚTE POUŽÍVAT VE SVÉM ŽIVOTĚ 8 ZÁKLADNÍCH BODŮ:

1.     Netrapte se svými představami!

2.     Nesnižujte svoji sebe hodnotu! (Narušený pocit osobní sebe hodnoty je jedna z nejvíce zakořeněných negací v člověku)

3.     Odstraňte z hlavy negativní myšlenky!

4.     Zbavte se ve svém životě strachu. (Co nestihli rodiče, nebo pěstouni, dohnalo školství)

5.     Přestaňte si vědomě ubližovat!

6.     Nebuďte vztahovační!

7.     Hlídejte si svoje myšlenky!

8.     Neřešte to, co si o vás myslí ostatní!

  Kolikrát za den si za něco vynadáte? Proč to děláte? Pokud si den co den opakujete negativní myšlenky, nebo je přijímáte, za pár týdnů se stávají vaší pravdou. Žijeme to, co si o sobě myslíme. Mohu vám na několika příkladech ukázat, že některé změny mohou přicházet do našeho života sami a navíc od těch, od kterých bychom to nejméně čekali. Ano, jsou to naše děti. Ty nám někdy mohou ukázat správnou cestu, pokud budeme ochotni ji nejen vidět, ale takovou pravdu i přijmout.

Příklad:

Jedna maminka, která byla od malička vychovávána tak, že musela pořád jíst, aby nevypadala (jak se lidově říká „ZA GROŠ KUDLA“). A tak už jako malá přijímala do svého života program, že čím více bude jíst, tím lépe se bude mít. Opak byl ale pravdou. A když vyrostla, zjistila, že její dcerka začala mít ve škole kvůli její váze velké problémy. Děti se jí posmívaly, že její máma je buldozer, mašina, bečka sádla apod. Holčičku to velmi sužovalo a dost často plakala. Nikdy se ale neodvážila říci mamince pravdu, přestože to maminka chtěla vědět. Holčička si vždy něco vymyslela, aby mamince neublížila. Jednou, když se ale maminka sama pro dcerku nečekaně vypravila do školy, na vlastní uši uslyšela, jak se její dcerušce spolužáci posmívají za její váhu. To s ní úplně otřáslo.

Neboť ale svou dcerku nadevše milovala, rozhodla se s tím jednou pro vždy skoncovat. Neudělala ve škole žádnou přednášku, ani výstup. Začala pracovat sama na sobě a dceru požádala o spolupráci. Dcera s ní začala pravidelně cvičit, běhat, vybírat jen takovou stravu, která už jí nebude ubližovat a začala jíst jen to, co jí může postupem času zbavit přebytečných kil. Ta změna nepřišla hned, ale věděla, proč to dělá. Musí jednou provždy skončit se špatným programem, který měla zakotvený z výchovy ve svém podvědomí. A díky tomuto uvědomění a poznání pravdy, opravdu za několik měsíců shodila několik přebytečných kil. Její dcera na ní mohla být právem hrdá a opět se obě začali vroucně milovat a vzájemně se podporovat. 

Co k tomu dodat? Snad jen tolik, že je moc dobře, pokud se dokážeme před vlastními dětmi poklonit, omluvit se jim za veškerá příkoří, která jsme jim kdy způsobili a požádat o odpuštění. Myslíte si, že je to nemožné? Nebo, byste se k něčemu takovému nikdy nesnížili? Věřte, že když to uděláte, zažijete takové změny v rodině, o kterých se vám předtím ani nesnilo. Časem vám ukážu na reálných příkladech, jak takové postoje a přístupy k dětem fungují a jak snadno s nimi lze pracovat. Přeji vám hodně štěstí na vaší společné cestě za poznáním a těším se na vás opět příště.
Vaše dotazy, náměty, postřehy i připomínky pište na: radovan@jak-na-deti.cz
Podělte se o tyto zkušenosti i s ostatními. Určitě vám za to nevynadají.
S láskou a úctou váš trenér Radovan Ondráček