Lítost

Je to naprosto nepotřebná emoce, kterou si lidstvo nese z dávných dob, kdy jednotlivec chtěl ovládat ostatní. Dříve si lidé vymýšleli různé příběhy, kde se uváděli do stavu oběti, aby v ostatních vzbudili lítost. Toto prováděli jak chudí žebráci, tak i bohatí kupci.
Rozlítostněným lidem se jich pak zželelo a byli ochotni jim přispět pomocí svých prostředků na úkor sebe. Tato emoce je v lidech hodně hluboko a lidé si ji velmi často pletou se soucitem. Lítost ještě nikdy nikomu nepomohla a je to nástroj manipulační, nikoliv vývojový. 

Lítost nás uvrhne opět zase jen do stavu oběti a náš celkový osobní stav se tím zhorší. Tomu, komu budeme pomáhat skrze naši lítost, stejně nepomůžeme, jen oddálíme jeho osobní vývoj a v celkovém měřítku mu tedy spíše uškodíme. Toto platí i u výchovy dětí. Pokud něco pro své děti děláme, protože je nám jich líto, škodíme jim. Učíme je tím neschopnosti se o sebe postarat. Ve zvířecí říši pak takový jednotlivci zahynou. 

Nahraďme svou lítost emocí trpělivosti a vírou v ně. Buďme pouze ochotni být tady pro své děti, až když si přesně a konkrétně o pomoc požádají.

Kolikrát si chce dítě pomoci samo a jen si tento stav doprovází nějakým zvukem, pláčem, emocí vzteku, u větších dětí jsou to i nadávky. Toto je potřeba proto, aby z těla odešla stará nepotřebná emoce a udělala místo inspiraci pro vyřešení problému. Děti to vědí a tak se přirozeně pomocí zvuků uvolňují. Dělají to všechna zvířata v přírodě. Pokud se zajímáme o sport, víme, že to dělají i vrcholoví sportovci. Aby ze sebe dostali to nejlepší, vždy se uvolní pomocí nějakého zvuku. Jen maminky a tatínci na to pozapomněli, a jakmile slyší své dítě vydávat negativní zvuk, ihned mu přispěchají na pomoc a vše se snaží vyřešit za něj.

Někdy si myslíme, že to neděláme, ale stačí i jen obyčejná rada pomocí slova. V dětech se pak probouzí program: nejsem schopný sám něco vyřešit; nevěřím si; nemám tady prostor pro sebe; atd. a jejich sebevědomí se postupně ztrácí. I já jsem byla stejná maminka a vše jsem za své děti řešila. Dcera to nesla statečně, ale syn mi vždy ukázal ten výsledek. Když byl ještě hodně malý, svou pomocí jsem v něm vyvolala ještě mnohem větší vztek a s hračkou většinou praštil a do mne třeba kopnul. Když byl pak starší, tak jsem dostala i různé hanlivé výrazy, ale nikdy mi neřekl přesně, kde je chyba a co mu vadí. Děti to nedělají. Oni se nám totiž do života nepletou. Oni nám jen ukazují, co svým chováním způsobujeme.

Začala jsem se ptát vesmíru, kde je chyba a odpovědi jsem se dočkala i tentokrát. Ano chyba byla v tom, že jsem si málo všímala sebe a hodně jeho. Snažila jsem se za něj vyřešit každou peripetii. Dalo mi to hodně sebezapření a kousání se do jazyku, abych zvládla nepomáhat ani slovem. Častokrát jsme se musela otočit zády nebo odejít, aby na mne nedoléhali jeho uvolňované emoce a v duchu si opakovat: „Klid, on to zvládne sám." A vždy zvládnul. Ta jeho radost ze sebe samotného byla mým hnacím motorem. K tomu jsem přidala píli a vytrvalost a pak už to šlo skoro samo. Já nechci být matka dětí, které v dospělém životě budou těžko přežívat. Dokonce jsem svého syna požádala o pomoc. Řekla jsem mu:

„Víš, já neumím být mámou, nikdo mě to neučil, učím se to za pochodu stále  a pořád je co se učit. A tak bych uvítala, kdybys mi v tom pomohl. Když ti něco v mé výchově a v mém chování nebude vyhovovat, řekni mi to tak, abych to ihned pochopila a abych tomu rozuměla."

 To byste koukali, jak to funguje úplně jinak. Dokonce mi pak ještě párkrát upozornil, že už se zase snažím pomáhat tam, kde není o moji pomoc žádáno a to i ve spojitosti s dcerou. Děti jsou opravdu náš zázrak, jen ho nevidíme v tom pravém světle.

Pokud máte podobné starosti a problémy, pokud i vás naplňuje pocit nutnosti pomáhat a nevíte si rady, neváhejte se obrátit na náš tým. My všichni řešíme stejné problémy, a jelikož jsme si tím už prošli, víme, jak vám nejlépe poradit a pomoci. Máme za sebou praxi a to je to know-how, tedy ten největší dar, který od nás můžete získat. Napište nám a nebojte se otevřít.

Katy a tým „Šťastné rodiny“