pondělí 9. listopadu 2015

Kouzelná babička

Dnes vám chci vyprávět příběh za který jsem velmi vděčný, neboť každý den je darem, pokud k němu tak i přistupujeme.
Jedné krásné podzimní slunné soboty jsem se vypravil se synem do míst na Šumavě, kde ochránci přírody vytvořili v lese velkou voliéru pro vlčí rodinku. Protože jsme ale nevěděli, kudy se tam dostat, ani kde to je a odmítali jsme použít moderní technologie z jistých důvodů, vydali jsme se  do nejbližší vesnice ptát se lidí. Cítil jsem, že tento kontakt s lidmi mě, i mého syna něčím obohatí. Zastavovali jsme tedy pokaždé u nějaké chalupy či domu podél silnice, zvonili, klepali a ptali se. Ale moc lidí nebylo doma a ostatní nedokázali poradit. Prostě nevěděli a je to normální. Najednou jsme přišli před jednu velmi starou chaloupku, která vypadala jako opuštěná a syn zazvonil. Mě tam ale něco zarazilo a začal naslouchat svému podvědomí. Pamatuji si přesně číslo toho domku "183" a ihned mi tam naskočil součet 3 podle numerologie. Hlava mi ihned začala našeptávat:
"To je plavba na výletní lodi, že? Mám pocit, že to tu dobře znám, jako bych tu už někdy v minulosti byl, přesto že ten domek vidím prvně v životě. Navíc se kouří z komína. Takže tu určitě někdo bydlí. Musím zjistit, kdo tu bydlí a zda tu osobu znám, nebo mi je nějak blízká."
Zvonili jsme se synem, klepali na okno, ale nikdo neotvíral. Povídám tedy synovi:
"Nevím proč, ale mám pocit, že opravdu ten domek znám ze své minulosti. No nic, tak asi ten, kdo tu bydlí, někam šel. Tak půjdeme dál a snad budeme mít štěstí jinde."
Při odchodu jsme se ještě několikrát podíval do oken, jako bych chtěl tu osobu zahlédnout třeba jen koutkem oka v okně. Třeba je doma a jen má strach otevřít. Třeba nás ani nezná a já si to jen namlouvám, začal mi našeptávat rozum. Od srdce jsme si ale z nějakého důvodu přál vědět, kdo tam bydlí. Nedokážu ani přesně popsat, co mě k tomu vedlo, ale ty pocity byly tak silné. Až po chvíli jsme si oba všimli, jak podél silnice jde malá, bělovlasá stařenka opírajíc se o hůlku. Přišli jsme k ní a syn se jí začal slušně vyptávat, kudy se dostaneme k vlkům, které byli v této lokalitě nedávno umístěni. Já byl kousek od nich, když se spolu bavili a já se k nim pomalu přibližoval. Když jsem došel tak na půl metru před stařenku, zvedla hlavu a podívala se svýma hlubokýma očima na mě. Byla tak nádherná a čistá, jako obrázek od Lady. Měl jsem pocit, jako bych na vlastní oči viděl pohádkovou babičku a v tom mi hlavou projela další podprahová informace:
"Já tu babičku znám! Ale odkud? Nikdy předtím jsem jí za svůj život neviděl."
Podíval jsem se znovu na její očí ještě intenzivněji, a jejich hloubka a jemnost mě doslova pohltili! Najednou to přišlo a já vykřikl!
"Já vás znám! Tedy přesněji mám pocit, že znám vaši rodinu. Jste babička rodiny ....?" (A vyslovil jsem jméno, které mě ihned proletělo hlavou. Pro zachování soukromí ho zde neuvádím). Babička se usmála a její oči se rozzářili přesně tak, jako oči její vnučky. Viděl jsme skutečně oči její vnučky, kterou jsme velmi dobře znal. Babička se na mě podívala láskyplným pohledem a řekla:
"A vy jste kdo, pokud se mohu zeptat? Vy znáte moji dceru i vnučku? Dcera sem za mnou jezdí každou středu, ale vnučku už jsem dlouho neviděla. Víte, jak se jí daří?"
Sklopil jsme smutně hlavu a dodal: 
"Jmenuji se Radovan, vaši rodinu znám dlouho, ale o vaší vnučce toho bohužel také už moc nevím. Šli jsme před pár lety každý svojí cestou. Tehdy ještě nebyla ta správná doba jít po jedné cestě, víte?"
A babička s hlubokým a jasným pohledem indiánské babičky dodala:
"To tak někdy bývá a trvá dlouho, než se ty dvě duše spojí v jednu bytost. Co je ale zvláštní, že jste první člověk, který mě a mou rodinu dokázal spojit dohromady, protože všichni tvrdí, že si vůbec nejsme podobný. A navíc špatně chodím, víte? Mám cukrovku a proto, když jdu na procházku, často mě bolí klouby, ale musím chodit".
Usmál se na tu úžasnou pohádkovou stařenku a řekl:
"Víte, nevím, jak je to možné, ale začal jsem více vnímat jisté nevysvětlitelné věci jen díky svému instinktu, nebo spíše intuici. Někteří lidé říkají, že je to naše Vyšší Já, které je napojeno na naši duši a zná i naše minulé životy. Proto možná ten pocit, že vás znám. Třeba se odněkud známe a o tom zatím ani nevíme. Ale co vím jistě, že na cukrovku nejlépe zabírá kořen pampelišky. Když si každý den uděláte z jedné lžičky sušeného kořene čaj, postupem času se začnete cítit stále lépe a lépe."
 "Tak o tom jsem ještě neslyšela. O květu i listech ano, ale že se dá používat i kořen? To opravdu ne." ...dodala babička s úsměvem.
Byla tak milá, že kdyby mi to nebylo hloupé, hned bych jí samou radostí objal. Mezitím k nám přišla sousedka a zeptala se, co potřebujeme.

Ihned mi přišla další informace do hlavy, že tato paní babičku hlídá, aby jí nikdo neobtěžoval. To bylo moc milé zjištění, když si představím, kolik lidí dnes obtěžuje a zneužívá dobrodiní starých lidí. A nakonec jsme se synem skutečně dočkali nejen odpovědi, kudy za vlky, ale i to, že babičku před časem okradl falešný kominík. takže se opět potvrdili mé intuice z podvědomí. Tímto krátkým příběhem jsem chtěl jen upozornit na skutečnost, že podvědomí a naše instinkty jsou nejlepšími barometry a informátory pro naše pocity i rozhodování. Stačí se jich jen držet. Tak hodně štěstí všem a pevně věřím, že láska, která je v každém z nás, i hory přenáší. Já měl totiž po tomto zážitku nádherné celé odpoledne a byl jsme za své instinkty, intuici, či Vyšší Já spokojený. Hlavně pak při pomyšlení na kouzelnou babičku.
P.S.: Druhý den jsme jí za její dobrou radu přivezl v pytlíku nasušený kořen pampelišky a dřevěný svícínek, který jsme s dětmi vyrobili. Babička nám sice neotevřela, takže jsme dárek položili za plot, ale pevně věřím, že ji dárek jistě potěšil. Přeji i vám, ať každý den je pro vás poselstvím, které přinese do vaše života dárek i vděčnost zároveň.
S láskou a úctou Radovan
Okomentovat