Jak vychováváme děti

Dnešní téma pro vás připravila moje kolegyně a kamarádka Katy, specialista na Kineziologii One Brain. Celé dnešní téma je postavené na jejích zkušenostech z praxe, dnes konkrétně na vnímání a výchově svých vlastních dětí. Jak už mnozí správně pochopili, zabýváme se nejen teoretickými, ale hlavně praktickými principy vnímání našeho života, který dále implementujeme do našich aktivit a sdílíme s vámi.

To jak vychováváme děti, je pro nás velice důležité. My si myslíme, že to všechno děláme pro ně, aby se měli jednou v životě dobře. Ale opak je pravdou. My děti zatěžujeme vlastními programy a jejich přirozené prvotní plány pod tíhou našich programů zazdíváme. 

Nedávno mi řekl můj syn, že má radši Stáňu než mě. Pro vysvětlení: Stáňa je přítelkyně mého bývalého manžela, tedy synova otce. Na chvilku mě tato slova zarazila, ale jelikož dnes už vím, že vše co nám děti sdělí, je pro naše dobro, začala jsem se nad tím zamýšlet a snažit se vidět situaci z jiného úhlu pohledu. 


Pokud bych se nechala unést tíhou negativních pocitů, jako například zlostí na syna a Stáňu, lítostí k sobě samé nebo jen výčitkami, čeho jsem se to dočkala, nikdy by mi nepřišlo prozření a pochopení, které jsem touto situací získala a které vám teď předávám. Při korespondenci s jeho otcem, jsem zjistila, že to řekl i jemu. Výborná zpráva. Nejsem v tom sama. Takže se toto nevztahuje jen na mě, ale na rodiče jako celek. V tu chvíli mi to začalo docházet.

Tomu všemu, ale předcházelo více událostí. Jednou jsem si všimla, jak si syn loupe kůži na palečku. Ptala jsem se, proč to dělá a on mi odpověděl, že se mu pod tím udělá jiná, tak tu starou loupe. Na to jsem se zeptala, zda by nebylo lepší nechat to všechno na svém těle, které se o to postará a stará kůže odpadne sama, přirozenou cestou. Dostala jsem překvapující odpověď. 

Řekl: „Když ji budu loupat, tak ta nová se mi bude tvořit rychleji a budu mít víc kůží." no docela jsem zkameněla. Už dlouho vím, že každý náš tělesný orgán souvisí s nějakou životní situací a kůže je ochrana těla a tedy i ochrana před něčím, co se našemu mentálnímu a emocionálnímu tělu nelíbí. Takže jsem se začala zamýšlet, kde je chyba. Pokládala jsem si neustále otázky různého typu. No a na každou otázku přijde vždy i odpověď. Začalo se mi pomalounku rozsvěcovat, ale stále to nebylo ono. Tehdy jsem řešila vstup oné Stáni do našeho života. Jakmile jsem toto zpracovala, syn s loupáním přestal a začal žadonit, že chce být na baráku s tátou a se Stáňou. Vždy mi říkal, že nejvíc se mu stýská po ní. 

Zprvu jsem si myslela, že je to tím, že je barák plný nové lásky a zamilovanosti a tak se tam syn cítí lépe, než kdekoliv jinde, protože láska je naší pravou podstatou. Všichni v životě jí podvědomě hledáme a jsme ochotni pro ní udělat cokoliv.

Syn mi několikrát v poslední době řekl, že mě má radši než já jeho. „Kdepak, já tě mam radši", zněla moje odpověď. Máma má své dítě přeci radši než ono ji, myslela jsem si. A syn mi na to odpověděl: „No to si jenom myslíš." a i to mě vedlo, abych se hlouběji začala zamýšlet nad jeho slovy. Jediné vysvětlení je energie bezpodmínečné lásky. Syn mě miluje přesně takovou, jaká jsem, nechce mě měnit. Pouze svým chováním naznačuje, kde se já mám chtít změnit. My už máme v hlavě určité programy a jsme schopni říct svým dětem, že pokud si budou uklízet pokoj, nebo pokud budou hodnější, budeme je mít radši. Nejednou jsem tyto podmínky lásky slyšela na dětském hřišti. Naše láska je podmíněná. Dětská nikoliv. Dítě miluje bez předsudků. Používá stále ještě tu dokonalou energii bezpodmínečné lásky. 

A pak přišlo to vyslovení, že má radši Stáňu než mě. Během dvou dnů se mi něco otevřelo a já jako bych prozřela. Najednou jsem si uvědomila styl naší výchovy. Všichni neustále podvědomě programujeme svoje děti, dáváme jim do hlavy naše programy, tužby a nesplněné vlastní sny. Stále v nich vidíme nějakého našeho předka, programujeme je slovy: „To máš po mě", nebo:“Jsi jako já", „Tohle máš po babičce“, atd. A toto je to nejhorší, co můžeme pro své dítě udělat. Myslíme si, že jim tím pomáháme, a neuvědomujeme si, že naopak jim velice škodíme. Děti než se narodí, tak si naplánují život na této planetě a nějaké své poslání, které tu chtějí vykonat. A pod tíhou našich programů na to během dětství zapomenou a pak žijí nešťastný život.

Když se dítě narodí, nese si ve své energii plán, jak dojít naplnění svému poslání. Jenže ono ještě v té době neumí mluvit, aby nám to mohlo říct. A jak postupně roste, pod tíhou našich programů, které mu předáváme, postupně zapomíná svůj původní plán. Prochází různými vývojovými etapami a my jsme je nějak nazvali. Např. Období vzdoru. Proč nám dítě asi vzdoruje, co myslíte? Co nám tím chce říct? 

V každém období nám dítě něco sděluje, ale my jsme hlušší, slepí a myslíme si, že víme vše nejlépe. Pokud něco nevíme, hledáme v knihách. Kdo z nás si sedl se svým dítětem do klidu, začal s ním rozjímat a zeptal se jeho. Kdo položil svému dítěti otázku: „Co mi tím chceš říci?“ A pak tiše seděl a čekal na odpověď. S dětmi se dá rozmlouvat i v jejich spánku. To už mám na vlastní kůži vyzkoušené a dokonce to zkoušela i kamarádka. Děti, když se probudí, pamatují si, co jsme jim ve spánku říkali. Ale musíte tomu opravdu věřit. A jako u všeho, tak i zde platí: „Opakování, matka moudrosti.“ 

Možností, jak se naladit na své vlastní dítě je velice mnoho. I když se to zdá zprvu těžké, během chvíle zjistíte opak. Vždyť každá máma ví, proč její miminko pláče, ví, že zrovna teď má hlad, nebo jde automaticky a koukne do plenky. Žádná máma netápe ve tmě. Tak proč s tímto napojením nepokračovat? Pak je vztah rodič-dítě o to snazší. Přestaňte pokládat otázky typu: „Proč mi to děláš?“ Změňte styl tázání se. Zkuste začínat slovy: „Co mi tím chce říct?“

Když jsem totiž položila otázku: „Co dělá Stáňa a já ne?", přišla mi odpověď. Najednou jsem cítila, jak Stáňa kouká na mého syna. Ona ho jenom pozoruje. Ona ho vlastně nezná a tak ho jenom pozoruje a zkoumá. Je z něj a jeho reakcí nadšená a tím mu nechává volný prostor, aby byl sám sebou. Nikam ho nesměruje, nic v něm nevidí, jen pouze pozoruje. A to je to, co děti opravdu potřebují. Abychom je jen pozorovali a nechali je volně dojít k naplnění jejich poslání.

Tímto stylem výchovy si zajistíme nejen vlastní lepší budoucnost, ale můžeme si být jisti na 100%, že naše dítě bude v dospělosti nekonečně šťastné. Každý člověk, pokud sejde ze své cesty, zažívá pocity neštěstí a neradosti. Pak v dospělosti pracně hledá smysl života a jak to štěstí najít. Když najde své poslání a vrátí se k prvotnímu plánu, začne být šťastný. Jenže ne každý tomu dojde. Pak promarnil jeden život. Jelikož je naše duše nesmrtelná a má neomezený počet životů, nevadí jí to. Ale proč nepomoct, když můžeme. Tak se konečně zastavme a přestaňme to našim dětem ztěžovat. Neustále jim říkáme, že chceme, aby to měli v životě lehké, tak už začněme plnit toto chtění a místo slov jednejme!

Přeji všem rodičům mnoho úspěchů na cestě sebepoznání. Nechť jsou jejich děti stále tak šťastné, jako když se rozhodli inkarnovat na tuto planetu.

S láskou Katka 
P.S.: Jen bych rád na vysvětlenou doplnil malý komentář k fotkám, které zde vidíte. Jde o syna Katy, který si užívá své dětství i takovou maličkostí, jako je déšt a cesty plné louží. Oblečení i boty měl sice turch, ale jeho dětská radost nenahradí nic, pokud bychom dál pokračovali v našich programech typu: 

•  "Neběhej tam!"
• "Budeš mokrý!"
• "Kdo to bude zas prát!"
• "Nastydneš!"
• "Budeš marodit!"
• "Nemáš nic na převlečení!"
• "Mokrý do auta nepůjdeš!"
• "Prší, nikam nepůjdem!"

Nic z toho ale Katy neřekla.....byl jse u toho.
Co je tedy to, co máme jako rodiče pochopit?
Vaše náměty, připomínky, názory či vlastní zkušenosti pište do komentářů, nebo přímo na email: radovan@jak-na-deti.cz