Dědictví

Pod slovem dědictví si všichni představíme hmotné statky, které zdědíme po svých předcích. I zde má mince dvě strany a my dědíme i věci neviditelné. Všechno, co naši předci nevyřešili, nebo nedokončili, musíme řešit nyní my sami. S tím nic neuděláme. Můžeme proti tomu bojovat, můžeme se bouřit, ale tím jen vše protahujeme, anebo dokonce pak dál předáváme našim dětem. 

Z vědeckých poznatků je známo, že když se dítě narodí, má již z 99% popsaný mozek epigenetickými kódy od svých předků. Tedy žádný čistý list papíru, jak se kdysi tradovalo. Vše je již dané. S těmito kódy dítě neumí pracovat, tak mu rodiče svým žitím názorně ukazují, jak se chovat, jak jednat a jak vlastně se zděděnými emocemi pracovat. Tyto kódy od předků máme v hlavě my všichni. Buďto zůstaneme laxní a dál si je budeme žít svůj přejatý program, v tom případě budou na nich muset zapracovat naše děti nebo jejich děti, anebo vezme odpovědnost do svých rukou a začneme s tím něco dělat. Dětem pak půjdeme příkladem v tom, že život není matematika a tedy vše se dá změnit.

Život bych přirovnala spíše ke kvantové fyzice. Vše je jen energie, která je měnná a záleží na vysílači a pozorovateli a tím obojím jsme my sami. Jenže my se natolik ztotožňujeme se svými emocemi, že se stáváme úplně někým jiným. Máme dva hlasy v naší hlavě. Jedno je ego a druhý je hlas boží-neboli intuice. Tyto dva hlasy od sebe rozeznáme velice snadno. Ego nám říká: „já jsem taková a maková a mam tenhle názor a takový názor“…. a stále něco odsuzuje, opovrhuje, nutí, nechápe, omezuje, radí a odmítá. Naše pravá podstata je bezpodmínečná láska. Jsme všichni z jednoho zdroje, a tudíž jsme všichni ve své podstatě stejní. Jak lidé, zvířata tak rostliny a vše hmotné. Podstata bezpodmínečné lásky jen přihlíží, s ničím se neztotožňuje, věří, je klidná, pokorná, vyrovnaná a v harmonii se vším i sama se sebou, je trpělivá a hlavně miluje naprosto vše a nerozděluje na špatné a dobré. Tímto snadno rozeznáme, s kým máme tu čest.

 Každý člověk je zvenku jiný, má zde na zemi jiný účel, ale jeho náplň a zdroj jeho vzniku je stejný. Stejně tak jako dědičnost nevyřešených emocí je pro nás všechny stejná. Už několikrát jsem se setkala s tvrzením, že pokud v rodině umřel starší člen, někdo z potomků se pak změnil jako mávnutím proutku. 

A jelikož jsme lidé a hledáme vše v logické a snadno vysvětlitelné formě, hlavně ať s tím nemáme práci, tak se začalo říkat: „Smrt jeho tatínka ho změnila.“ Co ale stojí za významem této věty? Je to docela dost důležité pro pochopení práce zde na zemi. Ano smrt blízkého člověka nám přináší nejen smutek, ale automaticky na nás přechází jejich nevyřešené a nedodělané. Když jsem toto slyšela již po několikáté, začala jsem o tom přemýšlet a moje myšlenky mi tvoří můj svět a tak jednoho krásného dne mi přišla na odblok mladá paní, která chtěla řešit svůj problém. 

Při regresi do minulosti jsme zjistili, že tento problém jí začal přesně v době smrti jejího tatínka. Tatínek s ním celý život bojoval. Byl to jeho problém, který ho omezoval v jeho práci. Tatínek nenadále umřel na rakovinu a nestihl si svůj problém vyřešit a tak ho předal své dceři. Ta s ním žila dalších dvacet let a potkal ji i stejný scénář, taky ji omezoval v její práci. Nyní klientka problém vyřešila a může si být jistá, že její děti ho řešit nemusí. To je ale úleva, když svým dětem předáváte něco víc, než jen vlastní problémy. Navíc je učíte, jak lehce lze na sobě zapracovat a nepotřebné transformovat. Tímto jim nepředáváte lenost, ale píli. Dvě velmi důležité emoce. Díky civilizaci se lenost velmi rozšířila a je potřeba přenastavit misku vah.

Přeji vám všem jen samé světlo na vaší cestě za poznáním.

S láskou v srdci Katka a tým Š.R.