Pokud se každý z nás alespoň
pokusí zaměřit na rozdíl v prioritách svých a těch dětských, jaký
v nich spatřujeme rozdíl? V čem je to jiné? Jaký je v nich
rozdíl? Pokud v tom nevidíte nic mimořádného, co by možná stálo za změnu,
zkuste si jeden týden zapisovat pravidelně každý den své priority třeba na
žlutý papír a dětské priority zas na červený papír.
Je jasné, že pokud jste v práci, máte úplně jiné starosti, povinnosti a vaše myšlenky jsou soustředěné na úplně něco jiného. Tím se také zaobírat nemusíte. Jde o soustředění na různorodost priorit, kdykoliv s dětmi jste. Např. ráno, než je vypravíte do školky, školy, a pak po zbytek dne, když se vrátíte z práce.
Je jasné, že pokud jste v práci, máte úplně jiné starosti, povinnosti a vaše myšlenky jsou soustředěné na úplně něco jiného. Tím se také zaobírat nemusíte. Jde o soustředění na různorodost priorit, kdykoliv s dětmi jste. Např. ráno, než je vypravíte do školky, školy, a pak po zbytek dne, když se vrátíte z práce.
Pro ucelenější
představu toho, že naše priority se nemusí týkat pouze nějakých vizí na lepší
budoucnost, na zajištění správného chodu domácnosti, na zabezpečení rodiny
apod., ale mohou se zakládat na úplně banálních potřebách. A něco podobného
mají a prožívají velmi intenzivně děti. Dám vám několik příkladů z běžného
života.
Příklad č.1)
Maminka: „Dnes mi dejte všichni pokoj!
V práci jsme dnes měli děsný
blázinec, jsem unavená,
vynervená a chci si odpočnout!“
Dítě:
„Já se ale nudím
a těšil se, že si spolu budeme hrát“.
Maminka:
„Teď nemám na
nějaké hraní náladu ani pomyšlení. Jdi si hrát sám,
vem si nějakou knížku, čti
si, nebo se prostě nějak zabav sám“.
Dítě:
„Vždycky, když
chci něco já, tak to nejde a když chceš ty, tam musím“!
Cítíte tu disharmonii,
ten jednostranný pohled na priority v dané situaci, kdy každý chce a
potřebuje něco jiného? Vidíte ten rozdíl v uvažování nás rodičů a dětí? Já jsem přeci autorita a můj výrok je
svatý! Vy jste malí, tak budete poslouchat. Tečka.
CORP, neboli spolupráce
ale spočívá na souhře, na vzájemném porozumění. Někdy může jít i o sebezapření, o nutnosti přemoci se, stejně jako se dokážeme přemoci v práci. I když nás zrovna nebaví, nenaplňuje, nebo dokonce otravuje, vykonáváme ji, neboť za ni máme finanční odměnu. Pokud to neuděláme, nebude ani odměna. Doma nás ale přeci žádná odměna nečeká. Ba právě naopak. Další a další povinnosti. To ovšem za předpokladu, že k tomu tak budeme doma i přistupovat. Pokud budeme žít v představě, že musíme a že to je naše povinnost, budou podle toho vypadat i výsledky a veškeré jednání, které na domácí půdě povedeme, se povedou ve stejném duchu. Je velký rozdíl, dělat něco s radostí a láskou nám vlastní a mezi pocity, že něco musíme a dost často ještě s odporem.
CORP, neboli spolupráce
ale spočívá na souhře, na vzájemném porozumění. Někdy může jít i o sebezapření, o nutnosti přemoci se, stejně jako se dokážeme přemoci v práci. I když nás zrovna nebaví, nenaplňuje, nebo dokonce otravuje, vykonáváme ji, neboť za ni máme finanční odměnu. Pokud to neuděláme, nebude ani odměna. Doma nás ale přeci žádná odměna nečeká. Ba právě naopak. Další a další povinnosti. To ovšem za předpokladu, že k tomu tak budeme doma i přistupovat. Pokud budeme žít v představě, že musíme a že to je naše povinnost, budou podle toho vypadat i výsledky a veškeré jednání, které na domácí půdě povedeme, se povedou ve stejném duchu. Je velký rozdíl, dělat něco s radostí a láskou nám vlastní a mezi pocity, že něco musíme a dost často ještě s odporem.
Příklad č.2)
Tatínek: „Nikdo mě teď nerušte a
neotravujte, protože potřebuju mít klid na
svoji práci. Potřebuji to
rychle dopsat. Vydavatel na to čeká, a když to
neodevzdám včas, nevydají mi mou
knížku“.
Dítě: „Tatí, a o čem to vlastně píšeš?
Proč to píšeš? Pro koho to píšeš? A proč
je to černobílý? Mě by se to líbilo
barevný“….
Tatínek: „Říkám ti neotravuj, neptej se
pořád na blbosti a bež si hrát do svého
pokoje!“
Dítě: „Ve školce jsme si tatí hráli
s paní učitelkou na marťany. Víš jak se to
hraje? Můžeš si to se mnou na
chvilku zahrát? Naučil bych tě to.“
Tatínek: „Znovu ti opakuju! Teď nemám čas!
Nezdržuj mě! Až to dopíšu, tak
pak si spolu zahrajeme třeba na
Eskymáky!“
Dítě: „Ty jsi furt samá práce a na mě
vůbec nemáš čas! Jdu pryč!“
Co si dítě myslí a
v danou chvíli prožívá, jde takříkajíc z našeho pohledu na vedlejší
kolej. Kde jsou pak priority dítěte, na kterém nám tolik záleží? Proč se
chováme a jednáme, tak jak se chováme, když tím dítě jen trpí? Co se zamyslet
nad tím, že by to šlo i jinak? JAK?
Třeba tím, že své priority odložíme na později, upřednostníme ty dětské i za cenu toho, že třeba budeme méně spát a své priority si doděláme později. Dělejme si věci v noci, když už dítě spí a my se můžeme v klidu soustředit na naši práci, na naše priority. Je to mnohem jistější, neboť stejně vás budou při práci pronásledovat myšlenky typu: Kde to dítě je? Co asi dělá? Je ve svém pokoji, nebo odešlo ven a já ani nevím kam? Nedělá něco, co mě přidělá další starosti? Nehraje si s něčím, co by mu mohlo ublížit? Proč je tam najednou tak potichu? apod.
Třeba tím, že své priority odložíme na později, upřednostníme ty dětské i za cenu toho, že třeba budeme méně spát a své priority si doděláme později. Dělejme si věci v noci, když už dítě spí a my se můžeme v klidu soustředit na naši práci, na naše priority. Je to mnohem jistější, neboť stejně vás budou při práci pronásledovat myšlenky typu: Kde to dítě je? Co asi dělá? Je ve svém pokoji, nebo odešlo ven a já ani nevím kam? Nedělá něco, co mě přidělá další starosti? Nehraje si s něčím, co by mu mohlo ublížit? Proč je tam najednou tak potichu? apod.
Při promítání takových
myšlenek ve své hlavě stejně nic kloudného neuděláte, natož abyste se dokázali
intenzivně soustředit na priority, na kterých vám záleží. Na dětech vám ale
také záleží, že? Tak změňte úhel pohledu a zkuste se zaměřovat na rovnováhu. Na
rovnováhu mezi prioritami dětí a těch vašich. I příroda žije v rovnováze.
A tak jako po noci přijde den, tak i po jaru přijde léto. Rozkvetlé stromy
začnou plodit a dávat nám tolik očekávané plody. A pokud si uvědomíme, že i
děti jsou našimi plody, něčím, co nám dává sílu a radost ze života, tak je
nutné se podle tohoto přírodního a neměnného zákona také řídit.
Příklad č.3)
Rodiče: „Chceme mít teď chvilku klidu, tak
nás nechte a pěkně si hrajte a
nezlobte“.
Dvě děti: „Včera
jste nám slíbili, že dnes půjdeme ven pouštět draka“.
Rodiče: „Vždyť na to není ani počasí, ani
pořádně nefouká vítr. Stejně by drak
nelítal. Nechte to na jindy, až
bude lepší počasí“.
Dvě děti: „To slyšíme pořád. Až jindy, až
příště! Pořád jen slibujete a my se
nudíme a chceme jít ven!“
Rodiče: „Tak snad jsme něco řekli, ne?
Neumíte poslechnout? Ještě chvíli
otravujte a budete týden bez
televize!“
Na základě tohoto
příkladu je důležité si uvědomit svoji volbu slov, vyřčené sliby, které je
nutné plnit nebrat na lehkou váhu a v neposlední řadě také počítat
s možností, že počasí neporučíte. Nechávejte si otevřená zadní vrátka, ať
vás pak děti nechytají za slovíčka. Jediná věc, která funguje v těchto
přístupech k prioritám, je nastavit si vlastní zrcadlo a úhel pohledu na
děti obrátit na sebe. Jaké by to pro nás bylo, pokud by k nám děti zaujaly
stejný postoj, jako my k nim? Jak bychom se cítili? Co bychom si o nich mysleli
- (potažmo tedy o sobě)? Zrcadlo je jediný funkční nástroj, který když se
naučíte správně používat, zbavíte se i špatných návyků, přístupů a jednání se
svými nejmenšími – dětmi.
Lidé všeobecně nevěnují
určitým věcem a souvislostem ve svém životě patřičnou pozornost, pokud je něco
nepřekvapí, nebo je najednou jinak, než chtěli. Pamatujte si, že dostáváme
pouze to, co dáváme. Pokud tedy nechcete dostávat v budoucnu stejným
dílem, kterým dáváte dnes, změňte svůj přístup. Změňte vědomě své priority.
Přeji hodně štěstí vám všem.
S láskou a úctou váš
trenér Radovan