Inspirátor a tvůrce

INSPIRÁTOR A TVŮRCE

Každý z nás může být inspirátor, nebo tvůrce. Záleží pouze na tom, jak se každý dokáže tohoto úkolu zhostit. Pokud máte děti, tak jim dejte do ruky tužku, pastelky, nebo vodovky, papír, na který budou malovat, a požádejte je, ať vám něco nakreslí. Pozor! Nesmí nakreslit obrázek, ale pouze libovolné čáranice.

 Jejich ruka ať je volná, stejně jako jejich mysl. Stačí pár tahů a připraví vám půdu pro vytvoření nějakého konkrétního obrazu. Oni jako inspirátoři připravují podklad pro vaši kreativitu, představivost a tvůrčí schopnosti, hodné tvůrcům. Na vás pak je, abyste zapojily vaše všechny mozkové buňky a nechali se unášet podkladem, který pro vás děti připravily.

Než se pustíte do díla, otáčejte „čmáranici“ - inspirativní podklad na papíru několikrát dokola, než se vám před očima vyjeví nějaký konkrétní obraz. Pokud se dokážete soustředit a využít svoji nekonečnou představivost, která nemá hranice, dokážete vytvořit cokoliv. Až se před vámi objeví konkrétní obrázek, dokončete jej, neboť přišel ten správný čas pro práci tvůrce. Nespěchejte. Snažte se najít v té spleti čar vše, co utváří ve vaší vizi konkrétní obraz. Ten pak už jen zvýrazníte a doplníte pro ucelení dalšími detaily. Následně si s dítětem role vyměňte. Vy čmáráte, dítě tvoří díky své představivosti, své fantazii. A jak víme, dětská fantazie rovněž nemá hranice.

  

          (Tento obrázek vytvořila dcera Nicole ve svých 14 letech pro svého otce, živel znázorňující energii/oheň)

„ÚHEL POHLEDU“

Každý z nás je originální a jedinečný, stejně jako děti. Proto pokud my máme nějaký úhel pohledu na jakoukoliv konkrétní věc, situaci nebo právě obraz, je to náš pohled. Nikdo jiný to nemůže vidět stejně jako my. Dítě, nebo někdo jiný to zas vidí jinak. Má jiný „úhel pohledu“, protože to prostě vidí jinak, než my. Proto není možné nikoho na světě odsuzovat, nebo dokonce známkovat za jeho úhel pohledu, když náš je úplně jiný!!! Správná otázka např. při komunikaci by měla znít: „Já to vidím takhle, a jak to vidíš ty?“

(Panorama s výhleden ma hrad Kašperk)                                            

Vysvětlím vám to na jednom konkrétním školním příkladu. Paní učitelka jde s dětmi do přírody, kde mají malovat hrad a okolní krajinu, kterou vidí před sebou. Každé dítě namaluje své dílo podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Podle vlastní vize, vlastního pohledu na zadané téma. Přesto, že všichni malují stejnou krajinu, každý pohled je úplně jiný. Nejen, že každý maluje z jiného úhlu a jiné perspektivy, ale každému se také vytváří jiný stín, jiné nasvícení okolí apod. Přesto po dokončení všech skvělých výtvorů paní učitelka práce dětí oznámkuje. Proč je ale nutné něco takového známkovat, když každé dítě má jiný pohled na dané téma, než paní učitelka? 

  
                                                                         (Dcery nápad vytvořit symbol lásky do dlaně) Pak se stane, že některé děti dostanou 1-, nebo 2 a jsou z toho frustrované. A proč to všechno? Oni přeci namalovali to, co viděli a jak to viděli. Přesto jim paní učitelka vysvětlí, že pravá plocha lesa je málo zelená, nebo že stromořadí tvoří celistvou plochu, nikoliv jednotlivé stromy znázorněné detailně vedle sebe. A teď se prosím všichni zamysleme. Pokud bychom měli absolvovat školní výchovu se současnými znalostmi podle starých a nefunkčních programů školních osnov, jak bychom se cítili? Co by z nás bylo? Asi velmi zdeptaní a otrávení žáčci, že? Pokud se smíříme s tím, že v dnešním rozvojovém světě, kde je možné tvořit až za hranicemi nemožného, jak to můžeme dokázat, pokud budeme společenskými konvencemi, školními osnovami a systémem fungující již po desetiletí, když jsme my i naše děti neustále svazováni do pohledů jiných? 

Děti budou neustále škatulkovány do nějakého průměrného mustru, budou se držet pěkně v ohrádce, aby žádné zbytečně moc nevyčnívalo apod. Pokud se pak nevejde do nějakých tabulek, tak jsou k dispozici jiné tabulky, které následně definují děti jako nezvladatelné, hyper aktivní a potřebují speciální péči. Šli byste znovu na stejné místo a malovali stejný obraz, kdybyste věděli, jaké bude nakonec hodnocení někoho jiného, na základě jeho vidění, nikoliv vašeho? Asi ne, že? 

(Děti musí zdolávat spoustu překážek v životě stejně jako my dospělí. Jde ale o to, umět si být nápomocní za všech okolností. Naše děti si to ovšem uvědomují možná mnohem lépe, než my. Stačí jim dát prostor.)
Pokud tedy není prozatím možné změnit školní systém, změňte alespoň přístup k vašim dětem k výstupnímu hodnocení něčeho, co ani hodnotit nelze. Známky nejsou to, co určuje kvalitu schopností či neschopností vašich dětí, ale jejich výsledky. Nejsou to filatelisté, aby museli pořád sbírat známky. Co myslíte? Stačí se zaměřit pouze na jejich procentuelní úspěšnost, chcete-li. Pokud se tedy spíše začnete zaměřovat na obsah a podání jednotlivých témat a společně budete s dětmi pracovat na jejich obrazové představivosti, na vytvoření nějakého příběhu, bez ohledu na předmět, vaše dítě mnohonásobně zvýší své výsledky. A proč? Protože mozek miluje příběhy, obrazy, filmy, zážitky. To je to, co si ukládá do svého podvědomí a pamatuje si. „PŘEDSTAV SI A JE“.  Přeji vám všem hodně štěstí v novém stylu tvoření a vytváření skvělých obrazů.

S úctou a láskou váš trenér Radovan.
Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz