čtvrtek 23. ledna 2014

Proč neustále od dětí něco vyžadujeme?



Proč neustále od dětí něco vyžadujeme?

Všechny naše programy v hlavách jsou dílem společnosti, která nás má tam, kde nás mít chtěla a potřebovala. Pokud chceme vědomě tyto programy z hlavy vymazat a nahradit je novými, které nám začnou pomáhat, místo aby nám bránily a neustále nás udržovali ve strachu, je nutné změnit vědomě svoje myšlení.
Teprve až změníme sami sebe, můžeme začít lépe vnímat a učit svoje děti. Pokud je např. televize vaším každodenním rituálem, jak trávit a zabíjet svůj volný čas, těžko můžete vést své děti k něčemu jinému, než děláte sami. Je nutné mít neustále na paměti, že děti jsou naším zrcadlem. Co děláme, jak mluvíme, jak ke všemu přistupujeme, jak jednáme, jak se chováme, je praktickým vzorem pro naše děti. Pokud se nám na našich dětech něco nelíbí, pokusme se společně nejprve hledat chyby u sebe a teprve pak se můžeme začít zaměřovat na děti.
Hledáním chyb, předurčujeme rozvoj a pocity nedokonalosti. Ale nejsme to jen my, kdo se stále drží starých programů, zakořeněných hluboko v našem podvědomí o všeobecné nedokonalosti. I školky, školy a další vzdělávací instituce,  ale i celá společnost neustále hledá nějakou dokonalost. Ta ale neexistuje ani v přírodě!  Nevěříte? Fajn. Tak si představte následující variantu jako příklad z běžného života.
Vizuální příklad o síle a moudrosti přírody:

Představte si, že koukáte na dva krásné vzrostlé stromy stojící blízko sebe kdesi v přírodě. Jeden strom je Topol, tím druhým je Dub. Situace, kterými se lidé běžně zaobírají mezi sebou, by pak při komunikaci mezi stromy vypadala asi takto: 

DUB POVÍDÁ? „Ty topole, proč si tak krásně štíhlý, vysoký a dokonalý? To já sem malý a děsně silný. Chtěl bych být také tak dokonalý jako ty“.
TOPOL ODPOVÍDÁ: „Milý dube, kdybys věděl, jak já ti závidím, že jsi právě tak košatý a silný. Kdykoliv fouká silný vítr, celý se ohýbám a bojím se, že se zlomím. Zato ty stojíš pevně spojen se zemí a tvůj silný kmen se ani nepohne. Chtěl bych být také tak silný jako ty“.

Smiřme se prosím všichni s tím, že nic na světě není naprosto dokonalé, protože zítra to může být zas o kousek dokonalejší. Touto ukázkou o komunikaci mezi dvěma stromy jsem se vám jen snažil nastínit fakt, že ani příroda neodsuzuje, nezávidí, nepomlouvá….prostě žije v rovnováze, tak jak to má být. Je to přirozený koloběh života i vývoje zároveň. Tak proč se trápit dokonalostí a soustřeďovat veškerou svoji energii na perfekcionismus, který pouze krade váš drahocenný čas i vaše pozitivní myšlenky? Vše je v neustálém pohybu a vše se rozvíjí. To co víte dnes, za měsíc budete znát mnohem víc a za rok ještě víc.
Tak kdy si myslíte, že přijde ta chvíle, kdy budete mít pocit, že už je něco perfektní a dokonalé? Ani vy, ani vaše děti, ani nic na světě není dokonalejší, než je teď a tady. My lidé jsme od přírody dokonalými tvory, stejně jako příroda sama. Tak proč to neustálé hledání chyb a zdůrazňování výčitek ve všem, co je kolem nás i v nás samotných? Kritika všeobecně je nejjednodušší forma na upozorňování nedostatků a nedokonalosti a ve společnosti je tento fenomén hluboce zakořeněn. Pokud to převedu např. do školní praxe, tak jak probíhá takové hledání nedokonalosti?
Příklad ze školních lavic: Paní učitelka dá dětem vypracovat samostatně slohové cvičení. Po dokončení projde veškeré práce znaleckým okem odborníka, zdůrazní červeně chyby a pak před celou třídou řekne asi toto:
 „Milé děti, vaše slohové práce nebyly v globálu nic moc, ale práce Aničky je obdivuhodná. Má krásné písmo, úhledný vzhled, sloh je napsaný s velmi poutavým dějem a není v něm ani jedna pravopisná chyba. Z Aničky si všichni vezměte příklad“!


Co se stane s myslí ostatních dětí? Jak asi potom mohou uvažovat? (Ona je dokonalá, takže „šprtna“ a nepatří mezi nás a my jsme neschopní, protože nejsme tak dobří, jako Anička, tak po hodině dostane co proto). 
Následně jeden takový příklad stačí k tomu, aby se v dětech začala pěstovat nedokonalost, nevraživost, závist a zlost. A chudák Anička, která za nic nemůže, to odnese ze všech nejvíc jen proto, že má nejlepší výsledky a díky nesprávně vedené komunikaci paní učitelky se z ní stane štvaná zvěř. To je realita školství všeobecně!!! Ta se bohužel od dob M. Terezie moc nezměnila.
 
Představte si, že by se najednou začalo ve školách učit úplně jinou formou, např. formou spolupráce, kdy děti pracují společně na takovém cvičení, kdy každé z nich něco přidá ze sebe. Najednou se změní veškerý přístup i chování každého jedince, protože každý může přispět něčím ze sebe. Dětem by pak odpadlo známkování, které je jen dostává do stavu nedokonalosti a úzkosti ze strachu, co bude následovat doma, pokud přinesou špatnou známku. Copak jsou všechny děti filatelisti, aby sbíraly známky? Stejně tak množství úkolů, které den co den nafasují ve škole. Navíc někdy se dítěti může sejít i několik úkolů naráz z několika předmětů a jak se pak má dítě naučit do školy, udělat nespočet úkolů a ještě stihnout svůj kroužek, na který pravidelně dochází. To je prostě nemožné a děti pak začínají chodit spát čím dál déle a přibývá únavy. Nedostatek spánku pak ve škole vede k nepozornosti a dalším negativním výsledkům. Neměli by být náhodou domácí úkoly spíše dobrovolné? 

Přemýšlejte o tom prosím a snažte se před každou vyřčenou výčitkou nejprve soustředit myšlenky nikoliv na známku, ale na okolnosti, které k ní vedly. Neodsuzujte hned člověka jako jedince, neboť i dítě je člověk a v prvé řadě váš rovnocenný partner. Spíše hledejte důvody jinde. V okolí, v prostředí, v okolnostech, které tomu předcházely, v pocitech či náladách, neboť vše má svůj důvod i následek. A každá situace vyvolává vždy dvě strany. Jednu zjevnou a druhou skrytou. Opravdu se dokážete soustředit na obě dvě? Jak to děláte?
Budu moc rád, pokud mi napíšete k tomuto tématu také váš názor, či vaši osobní zkušenost. Pokud upřednostňujete raději diskrétnější prostředí, můžete mi napsat na email: radovan@jak-na-deti.cz
S láskou a úctou váš trenér Radovan