Všechny naše programy
v hlavách jsou dílem společnosti, která nás má tam, kde nás mít chtěla a
potřebovala. Pokud chceme vědomě tyto programy z hlavy vymazat a nahradit
je novými, které nám začnou pomáhat, místo aby nám bránily a neustále nás udržovali
ve strachu, je nutné změnit vědomě svoje myšlení.
Teprve až změníme sami
sebe, můžeme začít lépe vnímat a učit svoje děti. Pokud je např. televize vaším
každodenním rituálem, jak trávit a zabíjet svůj volný čas, těžko můžete vést
své děti k něčemu jinému, než děláte sami. Je nutné mít neustále na
paměti, že děti jsou naším zrcadlem. Co děláme, jak mluvíme, jak ke všemu
přistupujeme, jak jednáme, jak se chováme, je praktickým vzorem pro naše děti.
Pokud se nám na našich dětech něco nelíbí, pokusme se společně nejprve hledat
chyby u sebe a teprve pak se můžeme začít zaměřovat na děti.
Hledáním chyb,
předurčujeme rozvoj a pocity nedokonalosti. Ale nejsme to jen my, kdo se stále
drží starých programů, zakořeněných hluboko v našem podvědomí o všeobecné
nedokonalosti. I školky, školy a další vzdělávací instituce, ale i celá společnost neustále hledá nějakou
dokonalost. Ta ale neexistuje ani v přírodě! Nevěříte? Fajn. Tak si představte následující
variantu jako příklad z běžného života.
Vizuální příklad o síle a moudrosti
přírody:
Představte si, že
koukáte na dva krásné vzrostlé stromy stojící blízko sebe kdesi v přírodě.
Jeden strom je Topol, tím druhým je Dub. Situace, kterými
se lidé běžně zaobírají mezi sebou, by pak při komunikaci mezi stromy vypadala
asi takto:
DUB
POVÍDÁ? „Ty topole, proč si tak krásně štíhlý, vysoký a dokonalý? To já sem
malý a děsně silný. Chtěl bych být také tak dokonalý jako ty“.
TOPOL
ODPOVÍDÁ: „Milý dube, kdybys věděl, jak já ti závidím, že jsi právě tak košatý
a silný. Kdykoliv fouká silný vítr, celý se ohýbám a bojím se, že se zlomím.
Zato ty stojíš pevně spojen se zemí a tvůj silný kmen se ani nepohne. Chtěl bych
být také tak silný jako ty“.
Smiřme se prosím
všichni s tím, že nic na světě není naprosto dokonalé, protože zítra to
může být zas o kousek dokonalejší. Touto ukázkou o komunikaci mezi dvěma stromy
jsem se vám jen snažil nastínit fakt, že ani příroda neodsuzuje, nezávidí,
nepomlouvá….prostě žije v rovnováze, tak jak to má být. Je to přirozený
koloběh života i vývoje zároveň. Tak proč se trápit dokonalostí a soustřeďovat
veškerou svoji energii na perfekcionismus, který pouze krade váš drahocenný čas
i vaše pozitivní myšlenky? Vše je v neustálém pohybu a vše se rozvíjí. To
co víte dnes, za měsíc budete znát mnohem víc a za rok ještě víc.
Tak kdy si myslíte, že
přijde ta chvíle, kdy budete mít pocit, že už je něco perfektní a dokonalé? Ani
vy, ani vaše děti, ani nic na světě není dokonalejší, než je teď a tady. My
lidé jsme od přírody dokonalými tvory, stejně jako příroda sama. Tak proč to
neustálé hledání chyb a zdůrazňování výčitek ve všem, co je kolem nás i
v nás samotných? Kritika všeobecně je nejjednodušší forma na upozorňování
nedostatků a nedokonalosti a ve společnosti je tento fenomén hluboce zakořeněn.
Pokud to převedu např. do školní praxe, tak jak probíhá takové hledání
nedokonalosti?
Příklad ze školních
lavic:
Paní učitelka dá dětem vypracovat samostatně slohové cvičení. Po dokončení
projde veškeré práce znaleckým okem odborníka, zdůrazní červeně chyby a pak
před celou třídou řekne asi toto:
„Milé
děti, vaše slohové práce nebyly v globálu nic moc, ale práce Aničky je
obdivuhodná. Má krásné písmo, úhledný vzhled, sloh je napsaný s velmi
poutavým dějem a není v něm ani jedna pravopisná chyba. Z Aničky si
všichni vezměte příklad“!
Co se stane
s myslí ostatních dětí? Jak asi potom mohou uvažovat? (Ona je dokonalá,
takže „šprtna“ a nepatří mezi nás a my jsme neschopní, protože nejsme tak
dobří, jako Anička, tak po hodině dostane co proto).
Následně jeden takový příklad
stačí k tomu, aby se v dětech začala pěstovat nedokonalost,
nevraživost, závist a zlost. A chudák Anička, která za nic nemůže, to odnese ze všech nejvíc jen proto, že má nejlepší výsledky a díky nesprávně vedené komunikaci paní učitelky se z ní stane štvaná zvěř. To je realita školství všeobecně!!! Ta se bohužel od dob M. Terezie moc nezměnila.
Představte si, že by se
najednou začalo ve školách učit úplně jinou formou, např. formou spolupráce, kdy
děti pracují společně na takovém cvičení, kdy každé z nich něco přidá ze
sebe. Najednou se změní veškerý přístup i chování každého jedince, protože
každý může přispět něčím ze sebe. Dětem by pak odpadlo známkování, které je jen
dostává do stavu nedokonalosti a úzkosti ze strachu, co bude následovat doma,
pokud přinesou špatnou známku. Copak
jsou všechny děti filatelisti, aby sbíraly známky? Stejně tak množství
úkolů, které den co den nafasují ve škole. Navíc někdy se dítěti může sejít i
několik úkolů naráz z několika předmětů a jak se pak má dítě naučit do
školy, udělat nespočet úkolů a ještě stihnout svůj kroužek, na který pravidelně
dochází. To je prostě nemožné a děti pak začínají chodit spát čím dál déle a
přibývá únavy. Nedostatek spánku pak ve škole vede k nepozornosti a dalším
negativním výsledkům. Neměli by být náhodou domácí úkoly spíše dobrovolné?
Přemýšlejte o tom
prosím a snažte se před každou vyřčenou výčitkou nejprve soustředit myšlenky
nikoliv na známku, ale na okolnosti, které k ní vedly. Neodsuzujte hned
člověka jako jedince, neboť i dítě je člověk a v prvé řadě váš rovnocenný
partner. Spíše hledejte důvody jinde. V okolí, v prostředí,
v okolnostech, které tomu předcházely, v pocitech či náladách, neboť
vše má svůj důvod i následek. A každá situace vyvolává vždy dvě strany. Jednu
zjevnou a druhou skrytou. Opravdu se dokážete soustředit na obě dvě? Jak to
děláte?
Budu moc rád, pokud mi
napíšete k tomuto tématu také váš názor, či vaši osobní zkušenost. Pokud
upřednostňujete raději diskrétnější prostředí, můžete mi napsat na email: radovan@jak-na-deti.cz
S láskou a úctou
váš trenér Radovan